Tiché a plíživé drogy

Příběh první – v bludném kruhu

Veronice je dnes 29 let, s červeným diplomem absolvovala Vysokou školu ekonomickou. S dokonalou znalostí tří světových jazyků a praxí v renomované zahraniční firmě, získala post vyššího managementu s velmi zajímavým finančním ohodnocením a benefity. Pracovala ještě více než její kolegové, spala tři, čtyři hodiny denně a na jídlo většinou zapomněla. Za půldruhého roku zhubla 15 kilo, zhroutila se a skončila na klinice s diagnozou PPP (porucha příjmu potravy). Když jí lékaři dali dohromady, doporučili jí jako rehabilitaci sportovní aktivity.

V tu chvíli ji dostala na starost Dana Krčmářová, reprezentantka České republiky ve fitness, která mi příběh vyprávěla: „Verunka vážila 49 kilo, což při výšce 175 cm je podvyživenost, neměla žádný sval, kulatá záda a vadné držení těla. Začaly jsme pomalu s posilováním dvakrát týdně, vypracovala jsem jí jídelníček, který mi při každém tréninku předkládala. Po dvou měsících se začaly dostavovat výsledky, moje svěřenkyně se dostala na normální váhu, cvičení ji chytilo natolik, že jsme se začaly scházet třikrát týdně. Asi půl roku všechno klapalo, až najednou přišel zlom. Veronika začala opět hubnout. Vzala jsem si ji „na paškál“ a ona přiznala, že chodí trénovat denně, a to tajně, protože její přítel jí v tom bránil. Proto vstávala denně v pět hodin a cvičila do úpadu dvě hodiny. Jídelníček nedodržovala s tvrzením, že když cvičí, nemá hlad. Čistě náhodou jsem se dozvěděla, že do sebe ve fitku lije nadměrné množství povzbuzujících prostředků, a to i takových, které do žádného sportu nepatří. Dělala to prý proto, že propadla fitness natolik, že se mu chtěla věnovat závodně. Týrané tělo obrovskou zátěž nevydrželo, a dívka se opět zhroutila. Kvůli nesplněnému snu, stát na stupni vítězů se uzavřela do sebe, přestala chodit do práce a uvažovala, že vstoupí do kláštera. Přirostla mi k srdci, tak jsem se pochopitelně zajímala, co se s ní stalo. Veronika na moje vzkazy však již nereagovala.“

Příběh druhý – až na dno

„Extrémní závislost na pohybu je nemoc. V jejím důsledku se totiž člověk může dostat do nebezpečného stavu, kdy si už sám není schopen pomoci,“ říká sportovní lékař MUDr. Kamil Zeman. Své o tom ví i jedna z jeho pacientek - sedmadvacetiletá Eliška. Zažila totiž stav, kdy se její život podobal běžícímu pásu, který se neustále pohybuje, a pokud člověk neběží dostatečně rychle, z pásu spadne. Takto spadla, obrazně i ve skutečnosti i ona.

„Byla jsem vyřízená, všechno mě bolelo, ale bez pomoci jsem nebyla schopna přestat,“ vzpomíná mladá žena na onen den v červenci před dvěma lety,“ a dodává: „Navzdory bolestem, navzdory nemoci, navzdory tomu, že jsem věděla, že to není správné. Prostě jsem byla závislá,“ přiznává zpětně. Dlouhé roky trénovala až do úplného vyčerpání. Už ne proto, že by ji sport tak bavil. Ale proto, že si nemohla pomoci. Nebyla schopna toho nechat. Byla jako alkoholik, který nepije kvůli požitku, ale z jakési vnitřní nutnosti. I když byla unavená, šla běhat, na jógu nebo na kickbox. Přesto, že měla věnovat svůj volný čas také své rodině, přátelům, práci.

„Takto závislí lidé jsou posedlí myšlenkou, že se musejí hýbat, i když tím poškozují své zdraví a zanedbávají své sociální kontakty a stejně jako u drog si musí neustále zvyšovat dávky,“ vysvětluje Zeman.

Známe to všechny. Po náročném dni ze sebe rády dostaneme všechen vztek při tenise, v bazénu vyplaveme přebytečný stres. A chmury překryje únava. Tyto velmi rozumné metody relaxace však nesmíme zaměňovat se závislostí, kdy se pro postižené stává trénink hlavním bodem jejich života. Také Eliška plánovala celý svůj život podle sportu. Začalo to v 15 letech, kdy si připadala nešťastná a tlustá, kdy se její rodiče zajímali spíš o alkohol než o ni, a kdy se to všechno mělo vyřešit tím, že ji poslali do internátní školy, daleko od domova. Tehdy začala mladá dívka trpět nejdříve anorexií, potom se začala přejídat. Dlouhé roky se pohybovala mezi těmito dvěma extrémy. Kromě své práce fyzioterapeutky si udělala kurs na cvičitelku v posilovně. V takovém prostředí její chování už vůbec nebylo nápadné. Vždy sportovala, ale teprve ve 23 letech ve sportu objevila metodu, jak překrýt všechny ostatní problémy. Ze sportu se pro ni stala posedlost. Nikdy tehdy nevynechala trénink. A když už se tak stalo, byla nervózní. Trpěla abstinenčními příznaky. V posilovně byla jednou z těch, kterým se říká "permanent residents", tedy lidé, kteří tam tráví většinu svého volného času.

Příběh třetí – droga jménem „krása“

Poruchy příjmu potravy někdy bývají považovány za rozmar bohatých a rozmazlených modelek a hollywodských hvězd. Jde přitom o vážnou nemoc, která může končit i smrtí, a co je alarmující, že dívek, které se této droze upsaly, neustále přibývá.

„Chci ven z toho kruhu, je to šílená závislost, kde brát sílu, točí se mi hlava, jsem unavená sama sebou, nahá stojím hodiny před zrcadlem a povídám si se svým tělem, směju se a tečou mi slzy,“ svěřuje se svými pocity 21letá Hanka. „Asi si budete říkat, že jsem blázen, ale já chci mít anorexii. A strašně moc! Líbí se mi ty vychrtlé modelky...“ dodává.

„Počátek choroby bývá doprovázen rozdílně dlouhým obdobím, kdy mají pacienti pocit, že mohou kdykoliv s redukcí hmotnosti skončit. Brzy však ztrácejí nad svým chováním kontrolu, což často dokazují opakující se pokusy přestat. Je to závislost jako každá jiná, je to nemoc, kterou postižení nejčastěji přirovnávají ke "kolotoči" nebo k "bludnému kruhu". A těmi nejčastěji vyjadřovanými emocemi bývají smutek a bezmoc. Choroba jakoby zajela do vlastních kolejí a fungovala nezávisle na vůli těch, kterých se zmocnila. Lze také říci, že dívky trpí určitou formou závislosti. Místo drog používají potravu jako omamný prostředek tím, že ji přijímají v nadměrném nebo nedostatečném množství,“ vysvětluje psycholog PhDr. Jan Lánský.

„Nevím, kdy se to stalo, nevím, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem nemocná, nevím. Každým dnem si do deníčku nakreslím tlustou čáru a říkám si, začnu znovu, od zítra s tím skončím, není to problém, dokážu to. Je to jako droga, je to krásnej pocit, když do sebe rychle cpu všechny dobroučký zakázaný jídla... miluju máslo, s houskou a nugetou, bílý pečivo, hodně másla, šunka, tvrdej sýr, kakao, buchta, sušenky, párky, špagety s tunou kečupu a pak všechno vyzvracím,“ říká její kamarádka Simona.

Podle Lánského řada dívek a mladých žen o své závislosti ví, ale má ke své nemoci v podstatě pozitivní vztah. Jako motiv uvádějí inspiraci modelkami, herečkami a tvrdí, že cítí velmi silný tlak společnosti, že jen to, co je vyhublé je krásné.

Jak jste na tom vy, milé dámy ? Až budete listovat v módních časopisech, nevěřte všemu, co uvidíte. Nedávno jsem měla možnost natáčet pořad se čtyřmi světovými top modelkami. Všechno je jinak. Ale o tom příště.

Titulní foto: dreamstime.com