Tři sta párů očí za dvacet minut

Na naší planetě, která má rozlohu pouhých 510 065 284 km² , žije téměř šest a půl miliardy lidí. Mnozí z nich cestují, stěhují se z místa na místo, poznávají nová prostředí a nové lidi. Představte si zářivá světla, kamery a slizkého moderátora v blyštivém saku v nějaké takzvané televizní show, který se zpoceného účinkujícího ptá, jaké jsou jeho koníčky. Nejčastější odpověď, hned po zahrádkaření a luštění křížovek, zní: „Rád poznávám nové lidi.“

Poznávání a objevování je prostě skvělá činnost. To věděl už Kryštof Kolumbus. Kdyby lidé tuto touhu neměli, nikdy by nebyla objevena Amerika, čokoláda, tabák a nebo střelný prach. Pokud by jedni lidé necítili potřebu objevovat, druzí by stále žili v míru a pokoji někde v křoví.

Každého z nás to někam táhne. Všechna batolata si musejí projít tím obdobím, kdy zkouší, kam až dokáží dojít po svých, do které škvíry se prstíky strkat nemají, že do ruda rozžhavená plotýnka vážně pálí a cizí psi koušou. Životní okolnosti nás k objevování vedou nebo spíš nutí. Objevte v sobě talent – nepoznanou sílu – nové já... Objevujte a budete objeveni.

Znovuobjevování

Při dnešním úklidu jsem narazila na krabici, jejíž existence mne překvapila z toho důvodu, že jsem na ni už úplně zapomněla. Nebyl to objev, se kterým bych se mohla chlubit ve večerním zpravodajství, ale pro mě měl v tu chvíli mnohem větší cenu, než sdělující informace, která ze stran vyhrála volby do zastupitelstva. I když jinak mě to opravdu zajímá. V tu chvíli existovala jen ta krabice a já. Paradoxně nebylo těžké si vzpomenout, co je jejím obsahem, a přesto jsem jej s nadšením začala “znovu objevovat“.

Staré věci na sobě zanechávají, kromě prachu a vzpomínek, i zvláštní vůni. Listovala jsem dopisy, znovu si prohlížela náramky, plyšáky a keramické postavičky, které ve mně vyvolávaly nahořklé vzpomínky. Najednou jsem v sobě objevila zvláštní druh prázdnoty po něčem, co jsem ani netušila, že postrádám. Postupně jsem si dávala dohromady fragmenty života, ve kterých hrál významnou roli jeden mně velice blízký člověk.
Dětství, dospělost a stáří. Triáda lidského života, jejíž hranice jsou do sebe vzájemně vpité. „Dospívání - fáze lidského života mezi dětstvím a dospělostí, je obdobím psychologického i společenského přechodu. Jasnější hranice se vztahují k biologickému vývoji.“, citováno z Otevřené encyklopedie. Rozhoduje se o naší budoucnosti, a přitom to jediné, co nás v této vývojové fázi zajímá, je to, jak se dostat někomu nebo někoho do postele. Což také posouvá naši budoucnost určitým směrem, ale snad to není natolik determinující.

Volat či nevolat

Tím blízkým člověkem byla moje nejlepší kamarádka. Kamarádka, se kterou jsme si navzájem malovaly oči, hloupě se hihňaly v hodinách matematiky a společně chodily na záchod probírat myšlenkové pochody opačného pohlaví. Byly jsem si tak vzájemně blízké, že jsme měly dokonce stejná gesta, používaly stejných slovních obratů a nosily stejné oblečení. Mimochodem, za to poslední se dodnes stydím.

Se všemi těmi dopisy a vzpomínkami jsem seděla na zemi uprostřed svého pokoje a přemýšlela o tom, proč jsem ji už víc jak 10 let neviděla. Jak je vůbec možné, že někdo tak blízký odešel z mého života a já si v podstatě neuvědomovala žádnou ztrátu? Vyděšená svojí bezcitností jsem se vydala rozptýlit ten špatný pocit do ulic.

S telefonem v ruce jsem šla listnatou alejí a stále dokola si kladla otázku: zavolat či nezavolat? Vzpomínala jsem na okamžik s velkým O. Přemýšlela o důvodu rozpadu jednoho velkého přátelství, stále s tím telefonem v ruce, a s překvapením si uvědomila, že žádný nebyl.

V rámci dospívání a objevování sebe sama často objevíte něco odlišného a neslučitelného s tím, co bylo dřív a co je nyní. Stejně jako by svět mohl existovat dál bez objevení čokolády, lidé by možná dokázali žít stejně, jako žili - beze změn. Ale když už svět jednou čokoládu objevil, změnil se.

Tyto objevy mají vždy dva úhly pohledu: Pokud by neexistovala čokoláda, nemohl by si zamilovaný pár na Valentýna s požehnáním světové komerce vyměňovat čokoládová srdíčka. Ale jelikož čokoláda existuje, věčně nás straší riziko obezity a zubních kazů.

Svět je zvláštní

Šla jsem bezcílně a nekoordinovaně, takže samozřejmě musel přijít velký třesk. Najednou před mýma očima zářily desítky pomyslných hvězdiček. Když mi vyděšený pán pomáhal se získáním ztracené rovnováhy, uvědomila jsem si, že je sice hezké dívat se dozadu, ale nutností je sledovat to, co se děje vepředu.
A tak jsem začala pozorovat ostatní lidi. Každý den jsem se čím dál víc přesvědčovala o tom, že svět je zvláštní, že lidé kolem jsou zvláštní. Předtím se nepozastavovala nad zvláštností cizích kolemjdoucích. Někteří z nich jí připadají opravdu bizarní.

Zvláštní vzezření střídá ještě zvláštnější chování. Možná, že by se v tom dal objevit nějaký klíč, systém? Něco jako: “Na jednoho zvláštně se chovajícího připadají dva zvláštně vypadající. Nebo naopak.“

Stále více jsem se nechávala strhnout kolemjdoucími. Jsou TAK zajímaví. Některé obličeje v sobě nádherně zrcadlí své duše, myšlenky a pocity, jiné jsou tak dobře maskované, že nejsem schopná rozeznat náznak čehokoliv. Sledovala jsem jejich oči. Některé jsou vlídné, jiné jen těkavě a nervózně bloudí po okolí a nebo upřeně sledují ubíhající asfalt.
Zamysleli jste se někdy nad tím, kolem kolika lidí denně projdete? Spočítala jsem, že během 20 minut chůze po městě, to jsou přibližně tři stovky lidí, na nichž vám může uvíznout pohled. Někteří z nich už vám v životě znovu zkřížit cestu nemusí. Dokážete si představit seznam všech lidí, které potkáte za celý život, nebo se s nimi jen minete?

Šest a půl miliardy lidí

Během chůze jsem si vzpomněla, proč naše přátelství vyšumělo. Objevila jsem příčinu a zjistila, že tou příčinou jsem já sama a změna ve mě. Změna postupná a nezřetelná, leč nevyhnutelná.

Na naší planetě, která má rozlohu pouhých 510 065 284 km2, žije téměř šest a půl miliardy lidí. Mnozí z nich cestují, stěhují se z místa na místo, poznávají nová prostředí a nové lidi. Občas se někdo snaží poznat i vás. Jenže komu má člověk věřit a dovolit to tajemství v nás skryté, objevit?

Na světě je tolik lidí, z nichž některých si ani nemusíme všimnout… a někteří si stejně tak nikdy nemusí všimnout vás.

Titulní foto: Dreamstime.com