V rytmu barev a zubů
27.3.2007, Zuzana Chromá, článek
Znáte ten pocit, když se probouzíte do nového krásného jarního rána a první, co vás napadne, je neodbytná myšlenka na všechny pracovní povinnosti, které již delší dobu odkládáte? Myšlenky se střídají jako na běžícím pásu a tuto smršť doplní ještě nevlídná smska či email. Ráno jako vyšité pro Den blbec.
Milé čtenářky, milí čtenáři!
Znáte ten pocit, když se probouzíte do nového krásného jarního rána a první, co vás napadne, je neodbytná myšlenka na všechny pracovní povinnosti, které již delší dobu odkládáte? Myšlenky se střídají jako na běžícím pásu a tuto smršť doplní ještě nevlídná smska či email. Ráno jako vyšité pro Den blbec. Nenechme se však takovým začátkem zastrašit. My jsme strůjci našeho života a my určujeme, jaký den chceme a budeme mít, řekla jsem si.
Nechala jsem se proto inspirovat článkem Jen jeden den a vypnula z mysli všechny povinnosti. Dle krásného úsloví: „Dej každému dni šanci být tvým nejlepším v životě,“ jsem se podívala z okna a skrze žaluzie mě na nose zašimraly konejšivé sluneční paprsky. Dodala jsem si odvahy a s jasným rozhodnutím v hlase jsem prohlásila: „Dnes nepracuji.“ Netušila jsem, jak je krásné tuto větu poslouchat a vychutnat si ten zadostučiňující pocit odměny za perné hodiny dřiny.
A co teď učinit s volným dnem? Řešení mého drobného dilematu bylo díky krásnému teplému počasí nasnadě – vyjdu si s mou drahou polovičkou na túru. Jak se dalo čekat, přesvědčovat se dlouho nenechal, a tak jsme se již za hodinu ocitli na místě, které by se dalo přirovnat k ráji na zemi. Je to tedy spíše krása na zemi – podle toho se i jmenuje Moravský kras.
Příroda se jako vždy překonala. Po podivuhodné zimě plné překvapení se na svět prodrala celá záplava barev. Čerstvá svěží zeleň trávy a mechu ostře kontrastující s temnou zelenou jehličnanů, modrá nahloučení květů se draly o své místo na výsluní s růžovými, fialovými a bílými odstíny, žlutě se probouzející petrklíče a podběly sváděly svůj boj o dominatní vůni s plicníky… Zdálo se mi, že i čerstvý jarní vzduch má svou barvu. Brouzdali jsme se v koberci spadaných šustících listů jako ve snách. Nebylo slyšet nic. Nic, kromě našich opatrných šlápot, zurčení potoka pod námi a zpěvného pokřikování ptactva nejrůznějších druhů. Jak jsme byli nyní rádi, že jsme se probudili ne zcela dobře naladěni a že nás napadla spásná myšlenka jít se projít.
Vtom však naše zahloubání do krás přírody hrubým způsobem přerušil nepříjemný zvuk připomínající chrapot. Avšak při pohledu směrem ke zdroji hluku jsme nezahlédli nic, co by mohlo vypudit tak vlezlý zvuk. Až po chvíli se zčista jasna ze zahrady vynořil nasoptěný chundeláč se svou družkou. Chlupáč velmi ostře, a především hlasitě, za notného povzbuzování své družky, hájil své území. Asi čtyřicet centimetrů vysoký oříšek skákal krvelačně na plot s jasným sdělením: Nejste tu vítáni!
Po prvotním úleku se nám po zjištění, že se jedná o poměrně malého psa a navíc za plotem, ulevilo. Zajímavé kreace psa nás dokonce zaujaly do té míry, že jsme se na chvíli zastavili, abychom si ho lépe prohlédli. Záhy se však ukázalo, že to nebyl až tak vydařený nápad. Psík, notně povzbuzený zájmem o jeho osobu, našel skulinu v plotě – a byl venku. I se všemi svými vyceněnými zuby. Pes najednou povyrostl ve své významnosti o několik desítek centimetrů. Rázem nám oběma zatuhl úsměv na tváři. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Živě jsem si vybavila klasickou scénu z Policejní akademie, jak dva kadeti přes plot dráždí krvežíznivé pobudy a jak ztuhnou, když v plotu najednou chybí pletivo.
Dva psi, my dva, nikde nikdo - hlavně žádný pán těch psisek, civilizace daleko, spousta zubů a hromada pouček o vzteklých psech v hlavě. Nikdy se neusmívat – vyceněné zuby = nebezpečí pro psa => útok. Nikdy nezvedat ruce – zvedlá ruka = pokyn pro psa ke skoku a kousnutí. Nikdy se neotáčet zády a neutíkat – úprk = pes má navrch, je vítěz, má právo ztrestat (i zezadu) svého protivníka.
Nicméně stání na místě psa očividně také neuspokojovalo. Nejspíše ani sám nevěděl, jak se má ke vzniklé situaci postavit. Přece jen, dva dosti vysocí dvounožci nejsou také jen tak malé sousto. Přesto ve svém úsilí dostat nás ze svého teritoria nepolevoval a jiskřičky v jeho očích jen lítaly. Pomalu jsme se jali něžným krokem vzdalovat od místa nemilého setkání. Pes i my jsme si po pár metrech oddychli, že jsme se jeden druhého zbavili.
Přesto poučení z tohoto setkání si odnáším – Není dobré podceňovat protivníka, za určitých okolností se z něj může vyklubat dosti nepříjemný soupeř.
Tato nemilá situace nás však samozřejmě neodradila od opětovného kochání se přírodou. Jen možná tráva byla trochu zelenější, květy barevnější, nebe modřejší, potok bublavější a les, les byl především BEZ bělostně se lesknoucích trháků.
Znáte ten pocit, když se probouzíte do nového krásného jarního rána a první, co vás napadne, je neodbytná myšlenka na všechny pracovní povinnosti, které již delší dobu odkládáte? Myšlenky se střídají jako na běžícím pásu a tuto smršť doplní ještě nevlídná smska či email. Ráno jako vyšité pro Den blbec. Nenechme se však takovým začátkem zastrašit. My jsme strůjci našeho života a my určujeme, jaký den chceme a budeme mít, řekla jsem si.
Nechala jsem se proto inspirovat článkem Jen jeden den a vypnula z mysli všechny povinnosti. Dle krásného úsloví: „Dej každému dni šanci být tvým nejlepším v životě,“ jsem se podívala z okna a skrze žaluzie mě na nose zašimraly konejšivé sluneční paprsky. Dodala jsem si odvahy a s jasným rozhodnutím v hlase jsem prohlásila: „Dnes nepracuji.“ Netušila jsem, jak je krásné tuto větu poslouchat a vychutnat si ten zadostučiňující pocit odměny za perné hodiny dřiny.
A co teď učinit s volným dnem? Řešení mého drobného dilematu bylo díky krásnému teplému počasí nasnadě – vyjdu si s mou drahou polovičkou na túru. Jak se dalo čekat, přesvědčovat se dlouho nenechal, a tak jsme se již za hodinu ocitli na místě, které by se dalo přirovnat k ráji na zemi. Je to tedy spíše krása na zemi – podle toho se i jmenuje Moravský kras.
Příroda se jako vždy překonala. Po podivuhodné zimě plné překvapení se na svět prodrala celá záplava barev. Čerstvá svěží zeleň trávy a mechu ostře kontrastující s temnou zelenou jehličnanů, modrá nahloučení květů se draly o své místo na výsluní s růžovými, fialovými a bílými odstíny, žlutě se probouzející petrklíče a podběly sváděly svůj boj o dominatní vůni s plicníky… Zdálo se mi, že i čerstvý jarní vzduch má svou barvu. Brouzdali jsme se v koberci spadaných šustících listů jako ve snách. Nebylo slyšet nic. Nic, kromě našich opatrných šlápot, zurčení potoka pod námi a zpěvného pokřikování ptactva nejrůznějších druhů. Jak jsme byli nyní rádi, že jsme se probudili ne zcela dobře naladěni a že nás napadla spásná myšlenka jít se projít.
Vtom však naše zahloubání do krás přírody hrubým způsobem přerušil nepříjemný zvuk připomínající chrapot. Avšak při pohledu směrem ke zdroji hluku jsme nezahlédli nic, co by mohlo vypudit tak vlezlý zvuk. Až po chvíli se zčista jasna ze zahrady vynořil nasoptěný chundeláč se svou družkou. Chlupáč velmi ostře, a především hlasitě, za notného povzbuzování své družky, hájil své území. Asi čtyřicet centimetrů vysoký oříšek skákal krvelačně na plot s jasným sdělením: Nejste tu vítáni!
Po prvotním úleku se nám po zjištění, že se jedná o poměrně malého psa a navíc za plotem, ulevilo. Zajímavé kreace psa nás dokonce zaujaly do té míry, že jsme se na chvíli zastavili, abychom si ho lépe prohlédli. Záhy se však ukázalo, že to nebyl až tak vydařený nápad. Psík, notně povzbuzený zájmem o jeho osobu, našel skulinu v plotě – a byl venku. I se všemi svými vyceněnými zuby. Pes najednou povyrostl ve své významnosti o několik desítek centimetrů. Rázem nám oběma zatuhl úsměv na tváři. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Živě jsem si vybavila klasickou scénu z Policejní akademie, jak dva kadeti přes plot dráždí krvežíznivé pobudy a jak ztuhnou, když v plotu najednou chybí pletivo.
Dva psi, my dva, nikde nikdo - hlavně žádný pán těch psisek, civilizace daleko, spousta zubů a hromada pouček o vzteklých psech v hlavě. Nikdy se neusmívat – vyceněné zuby = nebezpečí pro psa => útok. Nikdy nezvedat ruce – zvedlá ruka = pokyn pro psa ke skoku a kousnutí. Nikdy se neotáčet zády a neutíkat – úprk = pes má navrch, je vítěz, má právo ztrestat (i zezadu) svého protivníka.
Nicméně stání na místě psa očividně také neuspokojovalo. Nejspíše ani sám nevěděl, jak se má ke vzniklé situaci postavit. Přece jen, dva dosti vysocí dvounožci nejsou také jen tak malé sousto. Přesto ve svém úsilí dostat nás ze svého teritoria nepolevoval a jiskřičky v jeho očích jen lítaly. Pomalu jsme se jali něžným krokem vzdalovat od místa nemilého setkání. Pes i my jsme si po pár metrech oddychli, že jsme se jeden druhého zbavili.
Přesto poučení z tohoto setkání si odnáším – Není dobré podceňovat protivníka, za určitých okolností se z něj může vyklubat dosti nepříjemný soupeř.
Tato nemilá situace nás však samozřejmě neodradila od opětovného kochání se přírodou. Jen možná tráva byla trochu zelenější, květy barevnější, nebe modřejší, potok bublavější a les, les byl především BEZ bělostně se lesknoucích trháků.
