Vášeň, únava, šílenství: hořký televizní týden

Nejprve vášeň: do netečně samohybného života manželů, majitelů benzínové pumpy a občerstvení na chudém italském venkově vtrhne tulák, drsný, nezkrotitelný, neodhadnutelný. To je příběh románu amerického spisovatele Jamese M. Caina, Pošťák zvoní vždycky dvakrát, příběh divokých pudů, podvodů, nevypočitatelnosti a zločinu. Právě s touto knihou v kufru přijel zpět do své vlasti, do fašistické Itálie, nadějný mladý filmař Luchino Visconti. Francouzský překlad Cainova díla mu na cestu dal tehdy již slavný režisér Jean Renoir (Nana, Člověk bestie, Pravidla hry), u kterého byl Visconti na zkušené – a vyprávění o vášnivé lásce, vyprázdněném životě a beznadějnosti lidských přání si filmový nováček ihned zvolil za látku pro svůj debut, jenž nazval Posedlost.

Jeho velmi syrová a drsná adaptace je na hony vzdálená banální lovestory nebo červené knihovně: Viscontiho nezajímají salónní lásky ani povrchní pikantérie, ve středu jeho objektivu je pravdivost a naturalismus, tedy věci takové, jaké jsou. Posedlost se neptá „Proč tomu tak je?“, i když materiál k odpovědi se nachází kdesi hluboko ve filmovém tvaru. Snímek jednoduše ukazuje nemilosrdnost života v jeho čiré formě, oholené na kost. Je to i reakce na dobovou kinematografii: plytké příběhy „bílých telefonů“, jež společnost Cinecittá, centrum filmu fašistické Itálie, chrlila jako na běžícím pásu, neustále obehrávaly stereotypní konstrukce bílých rukaviček, snobské koketérie a od života odtržených pseudoproblémů vyšší společnosti.

Zatímco většinová produkce měla uklidňovat lidové vášně a chtěla být balzámem na válkou zničené nervy civilů i vojáků, Visconti vtrhnul na plátna kin se svým nezvykle surovým příběhem proto, aby zneklidňoval, rozrušoval, bojoval, a to nejen ideologicky, ale především lidsky.

Zájem o realitu je totiž zájmem o to, jací jsme doopravdy a co se skutečně v našich lidských vztazích děje. Poznání skutečnosti, ač je ve své úplnosti nemožné, je pak cestou k pochopení vlastních chyb, cestou k pokoře i růstu.

Není divu, že se Posedlost v italských kinech objevila až po válce, v evropských státech mohla být promítána až na konci padesátých let, kdy již svět prodělával zkušenost s filmovým jazykem neorealismu a ve Spojených státech pro svou nezvyklou otevřenost mohla být volně distribuována dokonce až v letech sedmdesátých. Filmovým debutem Luchina Viscontiho tento týden otevírá Česká televize v pondělním filmovém klubu portrétní cyklus režisérových snímků, které se do dějin filmu zapsaly skutečně zlatým písmem.

Posedlost připravila ČT2 na pondělí 23. 10. na 21. 35 hod.

Zahořet nečekaně posedlostí k ženě a zapomenout na svůj dosavadní život, utápět se v prázdnotě i naopak pracovat na stoprocentní výkon: to vše může být unavující. Stejně jako sledování televize. Pokud je vášeň potřebná pro barevnost života a přináší vzrušení i tragiku do lidské existence, únava je reakcí organismu na vybuzení, ztrátou síly, průvodním jevem konce milostných vzplanutí, mezilidských vztahů, snů o úspěchu.

Filmový Akumulátor 1 Jana Svěráka je neotřelým zosobněním vyhoření, „vysátosti“ a prázdnoty, nikoliv bez humoru, rozvernosti a smyslu pro absurditu. Tím největším paradoxem pak je, že oblíbená vyprávění o tom, jak televize, coby snad metafora světů, od kterých se snažíme držet odstup, a rádi bychom je jen z povzdálí s odstupem sledovali, ale které nás stejně pohltí, vysává životní energii, máme pravidelně možnost sledovat právě díky televiznímu médiu.

Zatímco na filmovém plátně je Akumulátor 1 prostě vyprávěním, svým uvedením na televizní program se stává paradoxem, nechává se požrat svým vlastním vtipem.

I když na obrazovce neztrácí nic ze svých kvalit, nelze si nepovšimnout hořkého přídechu toho, kterak se kritika stává součástí toho, co kritizuje. I když Svěrák není Moore, není to ohnivý satirik, co vytahuje do boje proti nešvarům naší civilizace: lidská únava z civilizačního média má tendenci být únavou obecnou a může se lehce stát únavou ze života, únavou z povrchnosti.

Autorům slouží ke cti, že o takto závažných a těžkých problémech dokáží promlouvat s inteligentním humorem, nadsázkou a bez zbytečné filosofie, patetičnosti a trhání kulis.

Akumulátor 1, který uvede ČT1 v sobotu 28. 10. ve 21. 10 hod. je komedií, pod jejímž povrchem ti, kteří chtějí, mohou najít víc než jen inspiraci k přemýšlení, ale možná i energii k boji proti vlastnímu vyhoření.

Poslední z filmové nabídky pro tento týden jsou Příběhy obyčejného šílenství, původně divadelní hra Petra Zelenky o nekomunikaci, absurditě lidského života a o tom, že nic není tak šílené, jak to vypadá, v porovnání s tím, co je skutečně šílené. Po živočišné posedlosti a únavě přináší jakýsi střed: mozaika lidských existencí, barevné střípky toho, co byste ani ve snu nečekali, bok po boku věcí, které každý dobře známe. Ve své inscenaci Zelenka vykresloval svět bezútěšný a absurdní, ale přitom krásný; svět, ze kterého je nejlepším únikem nechat se poslat balíkem daleko od vlastního života, ale přitom svět, který je fascinující, plný tragikomiky, neporozumění i transcendentálních spojení, svět, který je obdivuhodně vyrovnaný v tom, jak je nestabilní, nevypočitatelný, neuchopitelný.

Taková vyprávění výborně vychází na divadle: na odosobněném, odcizeném jevišti, které je symbolem, je neskutečné a nenechá nás ukolébat se barvotiskovostí a malebností.

Filmový tvar však vyžaduje skutečnost, chce být pravdivý, být podobný realitě, nejlépe se cítí tam, kde plyne řeč přirozeně, dějí se uvěřitelné příběhy, kde nemá místo metafyzika, a pokud ano, pak ve vrcholné stylizaci, abstraktnosti a nevšední filmové řeči.

Petr Zelenka vzal svoji hru i své přátele (které ostentativně zmiňuje ve všech titulcích) a vše učesal tak, aby to dávalo smysl i v reálech, se skutečnými rekvizitami, na opravdovém vzduchu, na živé ulici. Tím však Příběhy obyčejného šílenství ztratily něco ze své mystiky, přišly o své kouzlo nadosobního satori a staly se jen tím, čím byly na začátku v rovině své fabule: mozaikou více či méně deviantních charakterů.

Přesto však patří mezi neotřelé a osobité výpovědi české kinematografie a přináší barevnost, mnohotvárnost i poučení z toho, že beznaděj může být i krásná. Příběhy obyčejného šílenství uzavírají televizní týden v sobotu 28. 10. ve 21. 20 na Nově a jsou kvalitní alternativou pro ty, kteří se nechtějí smát únavě, ale raději by trochu sladkobolného, ryze podzimního smutku.