Ve znamení Vepře
17.1.2007, Evžen Kůs, článek
Rok 2007 je v čínském zvířetníku vyhrazen vepři (Zhu), přesněji řečeno praseti, zvířeti, kterým člověk veskrze opovrhuje. Většina lidí nemá ale ani tušení, že je to tvor veskrze inteligentní a že špinavého, páchnoucího tvora, líně se povalujícího ve vlastních výkalech, z něj dělá člověk, když jej zavře do těsného chlívku. Pokud by prase mělo možnost si vybrat, zařídilo by si život rozhodně jinak, o čemž svědčí vzhled a chování jeho volně žijících příbuzných.
Text byl publikován se svolením časopisu Krásná paní, v jehož únorovém čísle vyjde.
Pro muslimy či židy je však prase tak jako tak veskrze nečisté a i my, kterým jinak vepřové maso nevadí, používáme různé názvy prasete jako nadávky. Svině či sviňka (v podobě sviňáka existuje dokonce i v mužském rodě) ani netuší, že tímto jménem lidé spílají svým nečestným kolegům a spoluobčanům a prasárnami označují chování, které si může vymyslet a realizovat snad jen člověk. Jenže náš vztah ke zvířatům bývá velmi často poznamenán větší či menší mírou rozpolcenosti, a tak nelze opominout, že jinak opovrhované prase je na druhé straně považováno za symbol štěstí a v podobě kýčových růžových plyšáků nebo keramických figurek či pokladniček proniklo až do našich domovů. Východní civilizace se na prase dívají jednoznačně pozitivně, a proto asi čínská astrologie toto zvíře bez rozpaků zařadila do zvěrokruhu a také v jídelníčku mu patří čestné a důležité místo.
Ze zoologického hlediska patří prasata k sudokopytníkům, tedy do příbuzenstva turů, koz, ovcí, antilop a společně s hrochy vytváří zvláštní podřád nepřežvýkavých. Nepřežvýkaví jsou z vývojového hlediska nejstarší skupinou sudokopytníků. Jejich společnými znaky jsou jednoduše dělený žaludek (narozdíl od složeného žaludku přežvýkavců, např. turů), chrup s hrbolkatými stoličkami a mohutnými špičáky. Ty bývají hlavně u samců přeměněny v mohutné kly. Vlastní čeleď prasatovitých má sedmnáct druhů vyznačujících se zavalitým tělem, krytým řídkou tuhou štětinatou srstí a krátkýma nohama. Prasata patří k typickým všežravcům a i když základem jejich jídelníčku je rostlinná potrava, nic masitého neujde pozornosti jejich citlivého čichu. Lhostejno, zda to je zdechlina, hmyz, žížaly či drobní živočichové.
Typickou vlastností všech prasat je rytí. Příroda je k této činnosti vybavila mohutným pohyblivým rypákem vyztuženým zvláštní kostí. Prasečí rypák je v podstatě malá radlice buldozeru, a tak si před vyhládlými prasaty nemohou být jisti ani tvorové žijící pod povrchem země. Pokud vepř vyčenichá v zemi hnízdo s vrhem myší, myšic nebo hrabošů, mohou se hlodavci s potomstvem rozžehnat, pokud v ostrých zubech neskončí sami. Vynikajícího čichu domácích prasat a jejich schopnosti rýt využívají po staletí někteří sběrači lanýžů v jižní Francii. Lanýže jsou houby, jejichž plodnice jsou považovány za neobyčejnou pochoutku cenově srovnatelnou s kaviárem už proto, že se velmi obtížně hledají. Prasata sice lanýže bezpečně vyčenichají, ale sběrač musí být velmi rychlý, aby mu štětinatý pomocník delikatesu v mžiku neslupnul. Pokusy ukázaly, že cvičená prasata jsou schopna odhalit drogy nebo výbušniny lépe než někteří psi. Odtud už je jen krůček k poněkud drastickému využívání prasat při vyhledávání a likvidaci minových polí.
Nejpodivuhodnějším druhem prasat je bezesporu babirusa, obývající indonéský ostrov Sulawesi a několik přilehlých ostrůvků. Nepatří mezi velké druhy, největší jedinci dorůstají váhy něco kolem sta kilogramů. Samcům babirus vyrůstají dva páry dlouhých klů, jeden pár prorůstá přímo kůží na rypci a postupem věku se obloukovitě otáčí, někdy dokonce vrůstá zpátky do kůže, takže vytváří dojem rohů. Proč příroda samce babirus takovou ozdobu obdařila, není úplně jasné. Pro boj nejsou obloukovitě stočené kly příliš vhodné, takže se zoologové domnívají, že hlavním smyslem těchto nepříliš funkčních zbraní je zapůsobit v době říje na partnerky patřičnou mohutností. Samice babirus žádné zvětšené špičáky nemají. Nejoriginálnější vysvětlení záhady mají místní domorodci. Ti jsou totiž skálopevně přesvědčeni, že samci babirus se za kly zavěšují ve spánku na větve stromů a keřů jako za háky. Přestože se to nikdy nepodařilo prokázat, pověra se na ostrovech stále tvrdošíjně traduje.
V savanách východní a jižní Afriky se můžeme setkat s dalším svérázným zástupcem prasečí rodiny – prasetem bradavičnatým. Tělo má porostlé řídkou srstí, na první pohled zaujme obrovitá hlava pokrytá kožnatými záhyby a výrůstky připomínající bradavice. Při rychlém běhu vztyčuje ocas kolmo vzhůru a mává jím jako praporkem. Dalším nápadným znakem jsou mohutné zahnuté špičáky, které přes hrozivý vzhled slouží hlavně k dolování kořínků a hlíz ze země. Na zápěstních kloubech mají prasata bradavičnatá mohutné mozoly - to proto, že s oblibou na pastvě klečí.
Prasata žijí ovšem také v pralesích. K neznámějším zástupcům patří pestrobarevní štětkouni, kteří dostali své jméno podle štětek dlouhých bílých chlupů na špičkách uší. Africké nížinné i horské pralesy jsou domovem málo známého prasete pralesního, dorůstajícího až třísetkilogramové hmotnosti. O životě prasat pralesních toho není příliš známo, protože jsou to tvorové noční a při sebemenším vyrušení zmizí v hustém podrostu.
Asijský kontinent je domovem hned několika druhů divokých prasat. Ve vlhkých travnatých oblastech himálajského podhůří žije nejmenší druh divokého prasete – prase zakrslé, vážící maximálně deset kilogramů. Patří ke kriticky ohroženým druhům a podle všeho žije v indickém Asámu posledních několik desítek kusů. Další druhy prasat obývají lesnaté oblasti ostrovů tropické Asie. Na Sumatře a Jávě žije prase páskované, které je zřejmě předkem místních domácích plemen. Bradavičnaté výrůstky na hlavě samců jsou typické pro prase sundské a filipínské nebo prase celebeské. Dlouhá srst na rypáku a lících dala název praseti vousatému, s nímž se můžeme setkat od Malajsie přes Sumatru, Borneo až po západní Filipíny.
Zcela zvláštní skupinou prasat jsou američtí pekari. Od prasat Starého světa se liší řadou znaků. Podle některých zoologů jsou vývojově vyspělejší a patří spíše do příbuzenství sudokopytníků přežvýkavých. Mají totiž dvoudílný žaludek umožňující dokonalejší trávení, ocas je krátký, tvořený pouze šesti až devíti obratli (u většiny prasat je to až dvacet tři obratlů). Špičáky jsou u samců i samic stejně dlouhé a na rozdíl od prasat nevybočují do stran nebo vzhůru. Jsou však velice ostré a pekari je neváhají použít, kdykoliv se cítí ohroženi, jako malé dýky. Jeden druh pekariho - pekari Wágnerův - byl objeven v Paraguayi v roce 1974. Zoologové jej do té doby znali jen ze zkamenělin a jeho objev byl malou senzací.
Nejhojněji rozšířeným druhem prasete je prase divoké, které patří k nejpřizpůsobivějším živočišným druhům vůbec. Původní areál rozšíření zahrnoval obrovské území od západní Evropy přes severní Afriku až do východní Asie. S výjimkou Antarktidy bylo prase divoké postupně zavlečeno do všech světadílů, kde se rychle zabydlelo, a místy se dokonce stalo pohromou pro místní faunu a flóru. Je schopno žít ve stepích stejně jako v lesích nebo bažinách, vystupuje i vysoko do hor. Prase divoké, po myslivecku černá zvěře nebo také divočák, žije v stádech. Přes den se divočáci skrývají v houštinách nebo vysoké trávě a ožívají s příchodem soumraku. Jsou to velcí tuláci, za noc je stádečko schopno uběhnout i několik desítek kilometrů.
Lov divokých prasat byl odjakživa považován za vrchol loveckého umění. Není jistě náhodou, že náš mytický Bivoj proslul právě tím, že kdesi v pražských hvozdech, prý poblíž dnešních Kavčích hor, přemohl statného kňoura a přinesl jej jako dar kněžně Kazi. Je zajímavé, že původní populace prasete divokého byla v Čechách v 19. století vyhubena (poslední jedinec byl zastřelen roku 1801, tedy dříve než medvěd nebo rys). Do volné přírody se tento druh vrátil až po druhé světové válce, kdy několik desítek jedinců uniklo z pobořených obor. Divoká prasata dokážou prohlédnout většinu lidských lstí, a pokud se jim něco nezdá, zmizí dřív, než se lovec na posedu vzpamatuje. Pokud se dostanou do úzkých, umí se urputně bránit. Postřelený kanec se nerozpakuje napadnout člověka i smečku psů. Alfréd Brehm o tom píše: „Neuvěřitelně rychle se kňour řítí na nepřítele. Pohlédneme-li na jeho zbraně, tu pochopíme jejich příšernou působnost. Čím je kanec starší, tím jsou jeho tesáky ostřejší a větší. Útočící kňour zasadí nejprve ránu dolů k nohám, pak prudkým škubnutím vzhůru roztrhne vrstvy svalů až na kost nebo poraní a protrhne břicho i s vnitřnostmi. To se právě stává dotírajícím psům.“
Ještě srdnatější bývají bachyně v době, kdy se starají o potomstvo. K tomu Brehm poznamenává: „Bachyně se tak rychle nerozzlobí jako kňour, odvahou si s ním však nezadá. Nemůže sice zbraněmi svými tak zle poraniti, jest však mnohem nebezpečnější, neboť u předmětu, který vzbudil její hněv, zůstává státi, vstoupne na něj předníma nohama a rve jej vší silou. Bachyně, které vodí selata, jen tak rychle neustanou pronásledovati zloděje svých dětí.“ O tom se na vlastní kůži přesvědčili mnozí nenechavci, kteří se v lese zmocnili spícího selete v představě voňavé rožněné pečínky. Vřískot vyděšeného selete udělá z každé bachyně zuřící fúrii a lapkové bývají rádi, když se jim podaří sele odhodit a rychle zmizet. Někteří stráví dlouhé hodiny na stromě, než se rozčilená matka uklidní a odtáhne i s celou rodinou. Jinak jsou divoká prasata plachá a člověku se raději obloukem vyhnou.
„Mám rád prasata. Psi k nám vzhlížejí, kočky nás přehlížejí svrchu. Prasata nás však považují za sobě rovné.“ Autorem tohoto výroku není nikdo jiný než slavný britský politik Winston Churchill. Mistrně se mu podařilo charakterizovat tři druhy zvířat, která provázejí lidskou civilizaci po tisíciletí. Prasata patří skutečně k inteligentním tvorům schopným reagovat na vše, co se kolem nich děje, navíc se dokážou rychle učit. Prase přináší člověku daleko více užitku, než by se na první pohled mohlo zdát. Není to jenom maso a sádlo a všechny možné pochoutky v podobě prejtu, jitrnic, jelit, škvarků nebo uzené šunky. Vyčiněná kůže – vepřovice – patří k velmi trvanlivým přírodním materiálům: šily se z ní proto boty nebo nejrůznější kabely a brašny. Za minulého režimu existovalo nějakou dobu dokonce nařízení o tom, že se nejhodnotnější část kůže z domácích zabijaček, tzv. krupon, musela odevzdávat státu. Z prasečích štětin se vyráběly kvalitní zubní kartáčky, sádlo je zase důležitou surovinou nejen pro potravinářský, ale i kosmetický průmysl.
Prasečí kůže nachází významné uplatnění i v lékařství, vyrábějí se z ní totiž kožní štěpy sloužící ke krytí operačních ran a těžkých popálenin. Lidské tělo totiž tyto transplantáty mimořádně příznivě přijímá. Proč tomu tak je, když jsme v rámci říše savců příbuzní jen vzdáleně, není dosud úplně jasné. Každopádně úvah a metafor dotýkajících se určitých podobností člověka a prasete je dost i v literatuře - od pohádek a bajek až po slavnou Farmu zvířat George Orwella.
Málo platné, prase stejně jako člověk má rádo pohodlný život, dobrou stravu, je přizpůsobivé, vychytralé a inteligentní. Vztah člověka k těmto tvorům má však i své kulturní a náboženské pozadí. Jak již bylo předesláno, některé národy a civilizace se prasat štítí a odmítají vše, co s nimi souvisí. V diskusích o tom, proč muslimské nebo židovské komunity tak striktně odmítají konzumaci vepřového masa, se občas objevuje argument, že prý to je z ryze praktického a hygienického hlediska. Tučné vepřové maso se prý v teplém podnebí Blízkého východu rychle kazí a mohlo by vyvolat trávicí potíže. Zdá se, že to má logiku, ale stačí se podívat o pár set kilometrů západněji do španělských obchodů plných sušených vepřových kýt nebo na Novou Guineu, kde jsou prasata hlavním hospodářským zvířetem a zároveň i symbolem majetnosti a postavení, a přitom tam vládne vlhké tropické klima. Není proto pochyb o tom, že odpor vůči prasatům má především rituální a náboženské pozadí.
Ke zdomácnění prasete došlo někdy v sedmém až šestém tisíciletí před naším letopočtem. Za předky dnešních plemen byly donedávna považovány dva poddruhy prasete divokého – prase evropské a prase páskované ze Sundských ostrovů. Dnes se ukazuje, že v procesu domestikace se v Asii uplatnilo prase celebeské a prase filipínské. Důležitým předpokladem zdomácnění prasat byl usedlý život lidských komunit, neboť narozdíl od ovcí prasatům kočovný život nevyhovuje. Dnešní plemena domácích prasat se liší velikostí, ale i způsobem života a celkovou biologií. Asijská prasata velmi rychle rostou, jsou méně náročná na krmení, mají početné vrhy a mírnou povahu. Velká zima jim ale nesvědčí a jsou choulostivá na nachladnutí. Nejznámějšími zástupci jsou drobná vietnamská a čínská prasata, dorůstající nejvýše 60 kg. Naproti tomu evropská plemena bývají podstatně mohutnější a dosahují hmotnosti až 350 kg. Jsou mnohem otužilejší, ale mají méně početné vrhy. Typickým zástupcem je například velké bílé prase vyšlechtěné v Anglii nebo dánský landras. Pro pokusné účely byla vyšlechtěna i miniaturní plemena, jako je göttingenské zakrslé prase, vážící nejvýš 30 kg, nebo mexické zakrslé prase, které je jen zřídka těžší než 10 kg.
V poslední době se stalo módou chovat tato miniaturní prasátka jako mazlíčky v domácnosti. Prasátko může být sice milým a inteligentním společníkem, ale jeho specifický odér i neustálá snaha někde rýt či obracet předměty mohou soužití s ním přece jen poněkud komplikovat. V chovu užitkových plemen prasat došlo v posledních dvou desetiletích k velkým změnám. Příklon evropské populace k zdravější výživě vedl k zaměření na chov masných plemen, jako je třeba zmíněný landras (ten má o dva až tři páry žeber více, a je z něj tedy větší porce kotlet). Plemena určená k produkci sádla jsou dnes na ústupu a v některých zemích se dostala na pokraj vyhynutí. Nejznámější je osud maďarské mangalice, prasete s hustou kadeřavou srstí, kdysi hlavním producentem sádla na výrobu slaniny v celé oblasti Uherské nížiny. Dnes chová posledních několik stovek kusů národní park Hortobágy jako genovou rezervu. Podobně dopadlo v Anglii gloucesterské prase nebo naše prase přeštické. Je to paradox doby. V moderním způsobu živočišné výroby a tržního hospodářství nemají tato stará a málo produktivní plemena nikde na světě šanci obstát, a tak v lepším případě přežijí jen v zoologických zahradách po boku svých stejně ohrožených divokých předků.
Pro muslimy či židy je však prase tak jako tak veskrze nečisté a i my, kterým jinak vepřové maso nevadí, používáme různé názvy prasete jako nadávky. Svině či sviňka (v podobě sviňáka existuje dokonce i v mužském rodě) ani netuší, že tímto jménem lidé spílají svým nečestným kolegům a spoluobčanům a prasárnami označují chování, které si může vymyslet a realizovat snad jen člověk. Jenže náš vztah ke zvířatům bývá velmi často poznamenán větší či menší mírou rozpolcenosti, a tak nelze opominout, že jinak opovrhované prase je na druhé straně považováno za symbol štěstí a v podobě kýčových růžových plyšáků nebo keramických figurek či pokladniček proniklo až do našich domovů. Východní civilizace se na prase dívají jednoznačně pozitivně, a proto asi čínská astrologie toto zvíře bez rozpaků zařadila do zvěrokruhu a také v jídelníčku mu patří čestné a důležité místo.
Bratrstvo mocného rypáku
Ze zoologického hlediska patří prasata k sudokopytníkům, tedy do příbuzenstva turů, koz, ovcí, antilop a společně s hrochy vytváří zvláštní podřád nepřežvýkavých. Nepřežvýkaví jsou z vývojového hlediska nejstarší skupinou sudokopytníků. Jejich společnými znaky jsou jednoduše dělený žaludek (narozdíl od složeného žaludku přežvýkavců, např. turů), chrup s hrbolkatými stoličkami a mohutnými špičáky. Ty bývají hlavně u samců přeměněny v mohutné kly. Vlastní čeleď prasatovitých má sedmnáct druhů vyznačujících se zavalitým tělem, krytým řídkou tuhou štětinatou srstí a krátkýma nohama. Prasata patří k typickým všežravcům a i když základem jejich jídelníčku je rostlinná potrava, nic masitého neujde pozornosti jejich citlivého čichu. Lhostejno, zda to je zdechlina, hmyz, žížaly či drobní živočichové.
Typickou vlastností všech prasat je rytí. Příroda je k této činnosti vybavila mohutným pohyblivým rypákem vyztuženým zvláštní kostí. Prasečí rypák je v podstatě malá radlice buldozeru, a tak si před vyhládlými prasaty nemohou být jisti ani tvorové žijící pod povrchem země. Pokud vepř vyčenichá v zemi hnízdo s vrhem myší, myšic nebo hrabošů, mohou se hlodavci s potomstvem rozžehnat, pokud v ostrých zubech neskončí sami. Vynikajícího čichu domácích prasat a jejich schopnosti rýt využívají po staletí někteří sběrači lanýžů v jižní Francii. Lanýže jsou houby, jejichž plodnice jsou považovány za neobyčejnou pochoutku cenově srovnatelnou s kaviárem už proto, že se velmi obtížně hledají. Prasata sice lanýže bezpečně vyčenichají, ale sběrač musí být velmi rychlý, aby mu štětinatý pomocník delikatesu v mžiku neslupnul. Pokusy ukázaly, že cvičená prasata jsou schopna odhalit drogy nebo výbušniny lépe než někteří psi. Odtud už je jen krůček k poněkud drastickému využívání prasat při vyhledávání a likvidaci minových polí.
Není prase jako prase
Nejpodivuhodnějším druhem prasat je bezesporu babirusa, obývající indonéský ostrov Sulawesi a několik přilehlých ostrůvků. Nepatří mezi velké druhy, největší jedinci dorůstají váhy něco kolem sta kilogramů. Samcům babirus vyrůstají dva páry dlouhých klů, jeden pár prorůstá přímo kůží na rypci a postupem věku se obloukovitě otáčí, někdy dokonce vrůstá zpátky do kůže, takže vytváří dojem rohů. Proč příroda samce babirus takovou ozdobu obdařila, není úplně jasné. Pro boj nejsou obloukovitě stočené kly příliš vhodné, takže se zoologové domnívají, že hlavním smyslem těchto nepříliš funkčních zbraní je zapůsobit v době říje na partnerky patřičnou mohutností. Samice babirus žádné zvětšené špičáky nemají. Nejoriginálnější vysvětlení záhady mají místní domorodci. Ti jsou totiž skálopevně přesvědčeni, že samci babirus se za kly zavěšují ve spánku na větve stromů a keřů jako za háky. Přestože se to nikdy nepodařilo prokázat, pověra se na ostrovech stále tvrdošíjně traduje.
V savanách východní a jižní Afriky se můžeme setkat s dalším svérázným zástupcem prasečí rodiny – prasetem bradavičnatým. Tělo má porostlé řídkou srstí, na první pohled zaujme obrovitá hlava pokrytá kožnatými záhyby a výrůstky připomínající bradavice. Při rychlém běhu vztyčuje ocas kolmo vzhůru a mává jím jako praporkem. Dalším nápadným znakem jsou mohutné zahnuté špičáky, které přes hrozivý vzhled slouží hlavně k dolování kořínků a hlíz ze země. Na zápěstních kloubech mají prasata bradavičnatá mohutné mozoly - to proto, že s oblibou na pastvě klečí.
Prasata žijí ovšem také v pralesích. K neznámějším zástupcům patří pestrobarevní štětkouni, kteří dostali své jméno podle štětek dlouhých bílých chlupů na špičkách uší. Africké nížinné i horské pralesy jsou domovem málo známého prasete pralesního, dorůstajícího až třísetkilogramové hmotnosti. O životě prasat pralesních toho není příliš známo, protože jsou to tvorové noční a při sebemenším vyrušení zmizí v hustém podrostu.
Asijský kontinent je domovem hned několika druhů divokých prasat. Ve vlhkých travnatých oblastech himálajského podhůří žije nejmenší druh divokého prasete – prase zakrslé, vážící maximálně deset kilogramů. Patří ke kriticky ohroženým druhům a podle všeho žije v indickém Asámu posledních několik desítek kusů. Další druhy prasat obývají lesnaté oblasti ostrovů tropické Asie. Na Sumatře a Jávě žije prase páskované, které je zřejmě předkem místních domácích plemen. Bradavičnaté výrůstky na hlavě samců jsou typické pro prase sundské a filipínské nebo prase celebeské. Dlouhá srst na rypáku a lících dala název praseti vousatému, s nímž se můžeme setkat od Malajsie přes Sumatru, Borneo až po západní Filipíny.
Zcela zvláštní skupinou prasat jsou američtí pekari. Od prasat Starého světa se liší řadou znaků. Podle některých zoologů jsou vývojově vyspělejší a patří spíše do příbuzenství sudokopytníků přežvýkavých. Mají totiž dvoudílný žaludek umožňující dokonalejší trávení, ocas je krátký, tvořený pouze šesti až devíti obratli (u většiny prasat je to až dvacet tři obratlů). Špičáky jsou u samců i samic stejně dlouhé a na rozdíl od prasat nevybočují do stran nebo vzhůru. Jsou však velice ostré a pekari je neváhají použít, kdykoliv se cítí ohroženi, jako malé dýky. Jeden druh pekariho - pekari Wágnerův - byl objeven v Paraguayi v roce 1974. Zoologové jej do té doby znali jen ze zkamenělin a jeho objev byl malou senzací.
Nejhojněji rozšířeným druhem prasete je prase divoké, které patří k nejpřizpůsobivějším živočišným druhům vůbec. Původní areál rozšíření zahrnoval obrovské území od západní Evropy přes severní Afriku až do východní Asie. S výjimkou Antarktidy bylo prase divoké postupně zavlečeno do všech světadílů, kde se rychle zabydlelo, a místy se dokonce stalo pohromou pro místní faunu a flóru. Je schopno žít ve stepích stejně jako v lesích nebo bažinách, vystupuje i vysoko do hor. Prase divoké, po myslivecku černá zvěře nebo také divočák, žije v stádech. Přes den se divočáci skrývají v houštinách nebo vysoké trávě a ožívají s příchodem soumraku. Jsou to velcí tuláci, za noc je stádečko schopno uběhnout i několik desítek kilometrů.
Lov divokých prasat byl odjakživa považován za vrchol loveckého umění. Není jistě náhodou, že náš mytický Bivoj proslul právě tím, že kdesi v pražských hvozdech, prý poblíž dnešních Kavčích hor, přemohl statného kňoura a přinesl jej jako dar kněžně Kazi. Je zajímavé, že původní populace prasete divokého byla v Čechách v 19. století vyhubena (poslední jedinec byl zastřelen roku 1801, tedy dříve než medvěd nebo rys). Do volné přírody se tento druh vrátil až po druhé světové válce, kdy několik desítek jedinců uniklo z pobořených obor. Divoká prasata dokážou prohlédnout většinu lidských lstí, a pokud se jim něco nezdá, zmizí dřív, než se lovec na posedu vzpamatuje. Pokud se dostanou do úzkých, umí se urputně bránit. Postřelený kanec se nerozpakuje napadnout člověka i smečku psů. Alfréd Brehm o tom píše: „Neuvěřitelně rychle se kňour řítí na nepřítele. Pohlédneme-li na jeho zbraně, tu pochopíme jejich příšernou působnost. Čím je kanec starší, tím jsou jeho tesáky ostřejší a větší. Útočící kňour zasadí nejprve ránu dolů k nohám, pak prudkým škubnutím vzhůru roztrhne vrstvy svalů až na kost nebo poraní a protrhne břicho i s vnitřnostmi. To se právě stává dotírajícím psům.“
Ještě srdnatější bývají bachyně v době, kdy se starají o potomstvo. K tomu Brehm poznamenává: „Bachyně se tak rychle nerozzlobí jako kňour, odvahou si s ním však nezadá. Nemůže sice zbraněmi svými tak zle poraniti, jest však mnohem nebezpečnější, neboť u předmětu, který vzbudil její hněv, zůstává státi, vstoupne na něj předníma nohama a rve jej vší silou. Bachyně, které vodí selata, jen tak rychle neustanou pronásledovati zloděje svých dětí.“ O tom se na vlastní kůži přesvědčili mnozí nenechavci, kteří se v lese zmocnili spícího selete v představě voňavé rožněné pečínky. Vřískot vyděšeného selete udělá z každé bachyně zuřící fúrii a lapkové bývají rádi, když se jim podaří sele odhodit a rychle zmizet. Někteří stráví dlouhé hodiny na stromě, než se rozčilená matka uklidní a odtáhne i s celou rodinou. Jinak jsou divoká prasata plachá a člověku se raději obloukem vyhnou.
Jsme jedné krve?
„Mám rád prasata. Psi k nám vzhlížejí, kočky nás přehlížejí svrchu. Prasata nás však považují za sobě rovné.“ Autorem tohoto výroku není nikdo jiný než slavný britský politik Winston Churchill. Mistrně se mu podařilo charakterizovat tři druhy zvířat, která provázejí lidskou civilizaci po tisíciletí. Prasata patří skutečně k inteligentním tvorům schopným reagovat na vše, co se kolem nich děje, navíc se dokážou rychle učit. Prase přináší člověku daleko více užitku, než by se na první pohled mohlo zdát. Není to jenom maso a sádlo a všechny možné pochoutky v podobě prejtu, jitrnic, jelit, škvarků nebo uzené šunky. Vyčiněná kůže – vepřovice – patří k velmi trvanlivým přírodním materiálům: šily se z ní proto boty nebo nejrůznější kabely a brašny. Za minulého režimu existovalo nějakou dobu dokonce nařízení o tom, že se nejhodnotnější část kůže z domácích zabijaček, tzv. krupon, musela odevzdávat státu. Z prasečích štětin se vyráběly kvalitní zubní kartáčky, sádlo je zase důležitou surovinou nejen pro potravinářský, ale i kosmetický průmysl.
Prasečí kůže nachází významné uplatnění i v lékařství, vyrábějí se z ní totiž kožní štěpy sloužící ke krytí operačních ran a těžkých popálenin. Lidské tělo totiž tyto transplantáty mimořádně příznivě přijímá. Proč tomu tak je, když jsme v rámci říše savců příbuzní jen vzdáleně, není dosud úplně jasné. Každopádně úvah a metafor dotýkajících se určitých podobností člověka a prasete je dost i v literatuře - od pohádek a bajek až po slavnou Farmu zvířat George Orwella.
Málo platné, prase stejně jako člověk má rádo pohodlný život, dobrou stravu, je přizpůsobivé, vychytralé a inteligentní. Vztah člověka k těmto tvorům má však i své kulturní a náboženské pozadí. Jak již bylo předesláno, některé národy a civilizace se prasat štítí a odmítají vše, co s nimi souvisí. V diskusích o tom, proč muslimské nebo židovské komunity tak striktně odmítají konzumaci vepřového masa, se občas objevuje argument, že prý to je z ryze praktického a hygienického hlediska. Tučné vepřové maso se prý v teplém podnebí Blízkého východu rychle kazí a mohlo by vyvolat trávicí potíže. Zdá se, že to má logiku, ale stačí se podívat o pár set kilometrů západněji do španělských obchodů plných sušených vepřových kýt nebo na Novou Guineu, kde jsou prasata hlavním hospodářským zvířetem a zároveň i symbolem majetnosti a postavení, a přitom tam vládne vlhké tropické klima. Není proto pochyb o tom, že odpor vůči prasatům má především rituální a náboženské pozadí.
Společník našich domovů
Ke zdomácnění prasete došlo někdy v sedmém až šestém tisíciletí před naším letopočtem. Za předky dnešních plemen byly donedávna považovány dva poddruhy prasete divokého – prase evropské a prase páskované ze Sundských ostrovů. Dnes se ukazuje, že v procesu domestikace se v Asii uplatnilo prase celebeské a prase filipínské. Důležitým předpokladem zdomácnění prasat byl usedlý život lidských komunit, neboť narozdíl od ovcí prasatům kočovný život nevyhovuje. Dnešní plemena domácích prasat se liší velikostí, ale i způsobem života a celkovou biologií. Asijská prasata velmi rychle rostou, jsou méně náročná na krmení, mají početné vrhy a mírnou povahu. Velká zima jim ale nesvědčí a jsou choulostivá na nachladnutí. Nejznámějšími zástupci jsou drobná vietnamská a čínská prasata, dorůstající nejvýše 60 kg. Naproti tomu evropská plemena bývají podstatně mohutnější a dosahují hmotnosti až 350 kg. Jsou mnohem otužilejší, ale mají méně početné vrhy. Typickým zástupcem je například velké bílé prase vyšlechtěné v Anglii nebo dánský landras. Pro pokusné účely byla vyšlechtěna i miniaturní plemena, jako je göttingenské zakrslé prase, vážící nejvýš 30 kg, nebo mexické zakrslé prase, které je jen zřídka těžší než 10 kg.
V poslední době se stalo módou chovat tato miniaturní prasátka jako mazlíčky v domácnosti. Prasátko může být sice milým a inteligentním společníkem, ale jeho specifický odér i neustálá snaha někde rýt či obracet předměty mohou soužití s ním přece jen poněkud komplikovat. V chovu užitkových plemen prasat došlo v posledních dvou desetiletích k velkým změnám. Příklon evropské populace k zdravější výživě vedl k zaměření na chov masných plemen, jako je třeba zmíněný landras (ten má o dva až tři páry žeber více, a je z něj tedy větší porce kotlet). Plemena určená k produkci sádla jsou dnes na ústupu a v některých zemích se dostala na pokraj vyhynutí. Nejznámější je osud maďarské mangalice, prasete s hustou kadeřavou srstí, kdysi hlavním producentem sádla na výrobu slaniny v celé oblasti Uherské nížiny. Dnes chová posledních několik stovek kusů národní park Hortobágy jako genovou rezervu. Podobně dopadlo v Anglii gloucesterské prase nebo naše prase přeštické. Je to paradox doby. V moderním způsobu živočišné výroby a tržního hospodářství nemají tato stará a málo produktivní plemena nikde na světě šanci obstát, a tak v lepším případě přežijí jen v zoologických zahradách po boku svých stejně ohrožených divokých předků.
