Vladimír Morávek: Jsem zpátky v undergroundu a jsem tam šťastný
24.1.2006, Simona Polcarová, článek
Vladimír Morávek dobyl divadelní i filmový svět. Začínal v Brně v Divadle Husa na provázku, poté přesídlil do Hradce Králové, kde učinil z Klicperova divadla díky svým netradičním inscenacím nepřehlédnutelnou scénu.
Věhlas Divadla Krása, jak se královéhradeckému souboru začalo říkat i za hranicemi regionu, mu ovšem zdaleka nestačil. Vrhl se ještě do vod kinematografie a strhl na sebe pozornost hned celovečerním debutem Nuda v Brně, k němuž psal scénář s představitelem hlavní role Janem Budařem. Má za sebou druhý film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště a druhý vstup do téže řeky. V sezoně 2005/2006 se triumfálně vrátil do brněnského Divadla Husa na provázku jako umělecký šéf, ač se v minulosti zdál pro tuto scénu až příliš extravagantní, a jeho plány jsou více než smělé. Chystá třetí film a Provázku hodlá vrátit jeho někdejší slávu.
Uplynulo pár měsíců od uvedení Hrubeše a Mareše v kinech, jaké máte nyní pocity a jak film s odstupem času hodnotíte? Před premiérou jste se netajil velkou nervozitou…
Jelikož jsme získali Českého lva za Nudu v Brně, jsem členem České filmové akademie – a tak jsem povinně nedávno vyplňoval dotazníky s nominacemi na letošní rok. A hrdě a pyšně jsem nominoval Richarda Krajča na hlavní mužský herecký výkon. Ten film mám moc rád a jsem na něj nesmírně hrdý, ale současně nejsem trouba, abych si nevšiml, že jeho přijetí bylo hodně různorodé. Pro někoho je Hrubeš a Mareš možná příliš absurdní, divoký, vzteklý nebo krutý, ale každý tančí tak rychle, jak dokáže. Jsem zpátky v undergroundu, tentokrát ve filmovém undergroundu, a vlastně se mi i ulevilo. Po Nudě v Brně mne vyděsilo, kterak jsme se chtě-nechtě ocitli v popředí zájmu, stali se těmi, co porazili Hřebejka. A to bylo hrozné, protože já si myslím, že nikdo nemá porážet pana režiséra Hřebejka, protože on je člověk na svém místě. Proto jsem také tenkrát v Lucerně tak šíleně zakopl, jelikož jsem to vítěztví nečekal ani nechtěl. Zkrátka: jsem na konci tohoto roku rád zpátky v podzemí. Tam jsem šťastný.
Pocítil jste tenkrát v Lucerně, že úspěch se neodpouští? Nemělo pro Nudu v Brně více pochopení publikum na Moravě?
Po ceremoniálu jsem šel za panem režisérem Trojanem, který měl v soutěži Želary. Chtěl jsem mu říct, jak je mi moc líto, že jeho film neuspěl a že jsem si opravdu nepřál, aby prožil v Lucerně tak krušné chvíle. A on povídá: Což o to, mně to nevadí, ale můj tatínek – ten vás nemůže vystát! A raději už běžte, támhle stojí. Tehdy jsem pochopil, že ta naše drzost, neomalenost a nevycválanost mohla samozřejmě iritovat. Zejména v Praze, kde všichni dávno vědí, kdo má vyhrávat České lvy, točit filmy a jezdit černými mercerdesy. Stali jsme se outsidery, kteří se dostali nečekaně na výsluní, což bylo krásné a hrozné zároveň. Pak jsme jimi přestali být a objevili se v nevýhodné pozici těch, od nichž se hodně očekává. A to víte, když po vás něco chtějí, tak se ocitnete v takové křeči, že pak už ani nepřejdete ulici správně.
Ovšem zlomový má být až třetí film. Už o něm přemýšlíte?
Máme námět. Pracovní název filmu je Evropa pluje. Vypráví o sjednocené Evropě, což zní asi kuriózně. Když se totiž Honza Budař stal shooting star na berlínském festivalu, kam každá země nominuje svou nejaktuálnější hereckou hvězdu, seznámil se tam s dalšími kolegy z celé Evropy a všichni zjistili, že jsou si navzájem sympatičtí a že by spolu chtěli točit . Hypoteticky vzato by to měl být ten náš film... Takže pokud nasbírám sílu, energii a odvahu, protože dělat film znamená obrovský energetický výdej, tak bychom příští léto mohli točit.
Mluvíte o evropském filmu… Hodláte i nadále do svých snímků obsazovat vaše oblíbené a prověřené divadelní herce?
Chci! Ovšem toto dilema jsem řešil vždycky. Když jsem stál na pódiu Lucerny, všichni mi podsouvali myšlenku, že film je lepší než divadlo. Odpovídal jsem – a vůbec jsem nelhal – že já to tak necítím, divadlo že je mi dražší. Beru ho jako autentičtější součást svého života, dají se v něm zažít neuvěřitelné věci. Považuji se především za divadelního režiséra, a proto se nepřestanu snažit, aby se ti, kteří se mnou můj osud sdílí – čili mí herci, účastnili také mých filmových projektů. Pořád je tam budu chtít, jakkoli je pravda, že je velice těžké dostat do evropského filmu třeba Tomáše Sýkoru, když moc neumí anglicky. Nicméně se o to pokusím.
Na Provázku jste se jako umělecký šéf rozhodl znovu uvést Baladu pro banditu. To také nebyl jednoduchý úkol, ale dopadl skvěle. Jak jste s výsledkem spokojen vy?
Dopadlo to výborně, ale je pravda, že tři měsíce, které předcházely premiéře, byly velice těžké. Dnes už se to snadno vypráví, ale v době zkoušení celý soubor přešel přes obrovský mokřad pochyb. Mnozí se báli, říkali si, co to je za pitomý nápad vyzvat takovou legendu na pomyslné srovnání, protože nejsme idioti, aby nám nedošlo, že se mu nevyhneme. Já jsem jejich obavám rozuměl, ale současně jsem věděl, že je to správné, protože tak dáme najevo, že se na Provázku tou inscenací jakoby vrátil čas. To samozřejmě nelze, ale nám nezbývá, než se o to pokoušet. Všechno nejvelkolepější, co se na Provázku stalo, se odehrálo před deseti a patnácti lety. A my se ohromně snažíme té velkoleposti dorovnat. Proto nesmíme mít žádná omezení a žádná tabu a potřebujeme obrovskou dávku drzosti i velkou schopnost klást si nejtěžší možné cíle a vyváznout tak z prokletí být potomky slavných rodičů. A nejlepší je to rovnou přiznat.
Co bude vaše další drzost na divadle?
Ani jsem si to neuvědomil, ale bezděky jsem sezonu naplánoval tak, že se stále ještě vracíme. Chystám Karamazovce, kteří jsou sice završením projektu Sto roků kobry, ale zároveň titulem, který už se na Provázku hrál před dvaceti lety a patřil k nejslavnějším inscenacím. Tentokrát jsme ale v jiné situaci. Máme právo se látkou zaobírat, když jsme předtím uvedli všechny ty ostatní Dostojevského romány. A tak bude mít Provázek od 10. února, na kdy chystáme premiéru, na repertoáru kompletní průřez Dostojevského vrcholným dílem v chronologickém řazení, čímž se žádné jiné evropské divadlo pochlubit nemůže. Systematicky jsme se Dostojevskému věnovali čtyři roky, v hercích iracionální vědomí Dostojevského osobnosti čtyři roky zrálo, a to samo o sobě už matematicky nutně musí přinést jisté výsledky. Naše drzost je dokončit Karamazovce, pak vše spojit a předvést v kompletní tetralogii. V tuto chvíli už se snažíme vydávat signály celé Evropě, že dílo dotváříme, a máme už závazné pozvání do Paříže na jaro příštího roku a jednáme s divadlem v Los Angeles. Máme drzost zvednout onu pomyslnou rukavici a stát se opět nejevropštějším českým divadlem, jímž Provázek svého času byl.
Máte v tak hektickém pracovním nasazení čas na odpočinek? A jak si představujete ideální relaxaci?
Neodpočívám skoro vůbec, ale přemlouvám svou ženu, aby si otevřela relaxační studio. Zrovna se ho chystá budovat. Původně chtěla mít taneční studio, což jistě není špatné, ale já jí navrhl, aby tam byla taky sauna. A ona mi to slíbila. Kdybych chtěl odpočívat, tak bych chodil právě do sauny, na masáže a tak. To se mi docela dařilo v Hradci, ale v Brně mi to ještě nevyšlo.
Chováte v oblibě lázně?
Kdysi, když mi bylo třináct, tak jsem byl pořád nemocný a tak mě poslali na léčení do Karlových Varů. Tehdy jsem byl okouzlen, jaké je to krásné a pohádkové město. Pak jsem v Karlových Varech strávil dva měsíce, když jsem v tamním divadle zkoušel Něžnou. Hrozně jsem se nudil, a tak jsme chtěli s Honzou Budařem chodit hrát ruletu. A jak jsme neměli co dělat, tak jsme napsali scénář k filmu Nuda v Brně. Z toho usuzuji, že lázeňství svědčí přemýšlení.
Spousta detektivek se odehrává v lázních, Goethe se v lázních v pozdním věku zamiloval, dokázal byste vy do lázeňského prostředí situovat nějaký příběh?
Představit bych si to mohl, ale žádnou takovou vizi jsem zatím neměl. Ale je pravda, že jako rodák z Bruntálu rád vyhledávám atmosféru ospalých hnízd, kde se zčistajasna začnou dít věci, které se vzpírají zdravému rozumu a poblázní všechny a všechno.
Foto: Tomáš Hájek
Uplynulo pár měsíců od uvedení Hrubeše a Mareše v kinech, jaké máte nyní pocity a jak film s odstupem času hodnotíte? Před premiérou jste se netajil velkou nervozitou…
Jelikož jsme získali Českého lva za Nudu v Brně, jsem členem České filmové akademie – a tak jsem povinně nedávno vyplňoval dotazníky s nominacemi na letošní rok. A hrdě a pyšně jsem nominoval Richarda Krajča na hlavní mužský herecký výkon. Ten film mám moc rád a jsem na něj nesmírně hrdý, ale současně nejsem trouba, abych si nevšiml, že jeho přijetí bylo hodně různorodé. Pro někoho je Hrubeš a Mareš možná příliš absurdní, divoký, vzteklý nebo krutý, ale každý tančí tak rychle, jak dokáže. Jsem zpátky v undergroundu, tentokrát ve filmovém undergroundu, a vlastně se mi i ulevilo. Po Nudě v Brně mne vyděsilo, kterak jsme se chtě-nechtě ocitli v popředí zájmu, stali se těmi, co porazili Hřebejka. A to bylo hrozné, protože já si myslím, že nikdo nemá porážet pana režiséra Hřebejka, protože on je člověk na svém místě. Proto jsem také tenkrát v Lucerně tak šíleně zakopl, jelikož jsem to vítěztví nečekal ani nechtěl. Zkrátka: jsem na konci tohoto roku rád zpátky v podzemí. Tam jsem šťastný.
Pocítil jste tenkrát v Lucerně, že úspěch se neodpouští? Nemělo pro Nudu v Brně více pochopení publikum na Moravě?
Po ceremoniálu jsem šel za panem režisérem Trojanem, který měl v soutěži Želary. Chtěl jsem mu říct, jak je mi moc líto, že jeho film neuspěl a že jsem si opravdu nepřál, aby prožil v Lucerně tak krušné chvíle. A on povídá: Což o to, mně to nevadí, ale můj tatínek – ten vás nemůže vystát! A raději už běžte, támhle stojí. Tehdy jsem pochopil, že ta naše drzost, neomalenost a nevycválanost mohla samozřejmě iritovat. Zejména v Praze, kde všichni dávno vědí, kdo má vyhrávat České lvy, točit filmy a jezdit černými mercerdesy. Stali jsme se outsidery, kteří se dostali nečekaně na výsluní, což bylo krásné a hrozné zároveň. Pak jsme jimi přestali být a objevili se v nevýhodné pozici těch, od nichž se hodně očekává. A to víte, když po vás něco chtějí, tak se ocitnete v takové křeči, že pak už ani nepřejdete ulici správně.
Ovšem zlomový má být až třetí film. Už o něm přemýšlíte?
Máme námět. Pracovní název filmu je Evropa pluje. Vypráví o sjednocené Evropě, což zní asi kuriózně. Když se totiž Honza Budař stal shooting star na berlínském festivalu, kam každá země nominuje svou nejaktuálnější hereckou hvězdu, seznámil se tam s dalšími kolegy z celé Evropy a všichni zjistili, že jsou si navzájem sympatičtí a že by spolu chtěli točit . Hypoteticky vzato by to měl být ten náš film... Takže pokud nasbírám sílu, energii a odvahu, protože dělat film znamená obrovský energetický výdej, tak bychom příští léto mohli točit.
Mluvíte o evropském filmu… Hodláte i nadále do svých snímků obsazovat vaše oblíbené a prověřené divadelní herce?
Chci! Ovšem toto dilema jsem řešil vždycky. Když jsem stál na pódiu Lucerny, všichni mi podsouvali myšlenku, že film je lepší než divadlo. Odpovídal jsem – a vůbec jsem nelhal – že já to tak necítím, divadlo že je mi dražší. Beru ho jako autentičtější součást svého života, dají se v něm zažít neuvěřitelné věci. Považuji se především za divadelního režiséra, a proto se nepřestanu snažit, aby se ti, kteří se mnou můj osud sdílí – čili mí herci, účastnili také mých filmových projektů. Pořád je tam budu chtít, jakkoli je pravda, že je velice těžké dostat do evropského filmu třeba Tomáše Sýkoru, když moc neumí anglicky. Nicméně se o to pokusím.
Na Provázku jste se jako umělecký šéf rozhodl znovu uvést Baladu pro banditu. To také nebyl jednoduchý úkol, ale dopadl skvěle. Jak jste s výsledkem spokojen vy?
Dopadlo to výborně, ale je pravda, že tři měsíce, které předcházely premiéře, byly velice těžké. Dnes už se to snadno vypráví, ale v době zkoušení celý soubor přešel přes obrovský mokřad pochyb. Mnozí se báli, říkali si, co to je za pitomý nápad vyzvat takovou legendu na pomyslné srovnání, protože nejsme idioti, aby nám nedošlo, že se mu nevyhneme. Já jsem jejich obavám rozuměl, ale současně jsem věděl, že je to správné, protože tak dáme najevo, že se na Provázku tou inscenací jakoby vrátil čas. To samozřejmě nelze, ale nám nezbývá, než se o to pokoušet. Všechno nejvelkolepější, co se na Provázku stalo, se odehrálo před deseti a patnácti lety. A my se ohromně snažíme té velkoleposti dorovnat. Proto nesmíme mít žádná omezení a žádná tabu a potřebujeme obrovskou dávku drzosti i velkou schopnost klást si nejtěžší možné cíle a vyváznout tak z prokletí být potomky slavných rodičů. A nejlepší je to rovnou přiznat.
Co bude vaše další drzost na divadle?
Ani jsem si to neuvědomil, ale bezděky jsem sezonu naplánoval tak, že se stále ještě vracíme. Chystám Karamazovce, kteří jsou sice završením projektu Sto roků kobry, ale zároveň titulem, který už se na Provázku hrál před dvaceti lety a patřil k nejslavnějším inscenacím. Tentokrát jsme ale v jiné situaci. Máme právo se látkou zaobírat, když jsme předtím uvedli všechny ty ostatní Dostojevského romány. A tak bude mít Provázek od 10. února, na kdy chystáme premiéru, na repertoáru kompletní průřez Dostojevského vrcholným dílem v chronologickém řazení, čímž se žádné jiné evropské divadlo pochlubit nemůže. Systematicky jsme se Dostojevskému věnovali čtyři roky, v hercích iracionální vědomí Dostojevského osobnosti čtyři roky zrálo, a to samo o sobě už matematicky nutně musí přinést jisté výsledky. Naše drzost je dokončit Karamazovce, pak vše spojit a předvést v kompletní tetralogii. V tuto chvíli už se snažíme vydávat signály celé Evropě, že dílo dotváříme, a máme už závazné pozvání do Paříže na jaro příštího roku a jednáme s divadlem v Los Angeles. Máme drzost zvednout onu pomyslnou rukavici a stát se opět nejevropštějším českým divadlem, jímž Provázek svého času byl.
Máte v tak hektickém pracovním nasazení čas na odpočinek? A jak si představujete ideální relaxaci?
Neodpočívám skoro vůbec, ale přemlouvám svou ženu, aby si otevřela relaxační studio. Zrovna se ho chystá budovat. Původně chtěla mít taneční studio, což jistě není špatné, ale já jí navrhl, aby tam byla taky sauna. A ona mi to slíbila. Kdybych chtěl odpočívat, tak bych chodil právě do sauny, na masáže a tak. To se mi docela dařilo v Hradci, ale v Brně mi to ještě nevyšlo.
Chováte v oblibě lázně?
Kdysi, když mi bylo třináct, tak jsem byl pořád nemocný a tak mě poslali na léčení do Karlových Varů. Tehdy jsem byl okouzlen, jaké je to krásné a pohádkové město. Pak jsem v Karlových Varech strávil dva měsíce, když jsem v tamním divadle zkoušel Něžnou. Hrozně jsem se nudil, a tak jsme chtěli s Honzou Budařem chodit hrát ruletu. A jak jsme neměli co dělat, tak jsme napsali scénář k filmu Nuda v Brně. Z toho usuzuji, že lázeňství svědčí přemýšlení.
Spousta detektivek se odehrává v lázních, Goethe se v lázních v pozdním věku zamiloval, dokázal byste vy do lázeňského prostředí situovat nějaký příběh?
Představit bych si to mohl, ale žádnou takovou vizi jsem zatím neměl. Ale je pravda, že jako rodák z Bruntálu rád vyhledávám atmosféru ospalých hnízd, kde se zčistajasna začnou dít věci, které se vzpírají zdravému rozumu a poblázní všechny a všechno.
Foto: Tomáš Hájek
