Západní Austrálie: hraniční kontrola a první kilometry na opačné straně

Míříme dál. Zatímco v minulém díle našeho putování jsme se věnovali mezipřistání v Dubaji, dnes se už konečně dostaneme na australský kontinent. Hlavní je ale vždy se dostat ven z letiště. Největší legrací je však právě ta hraniční kontrola. Už vypisování tradičních příletových karet ve vás vyvolá pochyby, zda není polovina vašeho zavazadla biologickým hazardem pro místní faunu i floru a nezpůsobíte vyhynutí celého kontinentu. To, že nemůžete přivézt maso, je vcelku normální, zákaz se vztahuje i na mléčné a vaječné výrobky, čímž to nekončí. Celý seznam si můžete přečíst na stránkách abf.gov.au.

 

V případě, že se nepřiznáte a na letišti vás vyhmátnou, můžete očekávat vskutku nemalou pokutu v řádech až tisíců australských dolarů (desetitisíce českých korun). My jsme tak s naším tradičním štěstím byli hned přesměrováni ke kontrole speciálním psem, a když už jsme v Praze měli problémy se zapomenutou powerbankou ve velkém zavazadle, tak tady ostražitý pes vyčmuchal před 14 hodinami v Dubaji snězenou housku. Dost dlouho trvalo, než se zjistilo, co že to vlastně cítí, a jakou že nebezpečnou substanci to vlastně vezeme. Pejska po dohodě s ochrankou patrně rozdráždila přetrvávající vůně salátu. Nebo měl možná jen hlad. Nakonec jsme prohlídku úspěšně ukončili, byli jsme shledáni biologicky i chemicky nezávadnými a vykročili do půjčovny pro auto. Předně bude potřeba vytáhnout papíry k objednávce a mezinárodní řidičák, který na úřadě vyřídíte na počkání za 50 korun (pochopitelně tom českém).

 

 

Poněvadž je v Austrálii vše daleko a MHD k přírodním památkám opravdu nejezdí, je auto v podstatě jedinou možností, jak se zde rychle a pohodlně přesouvat. Na první týden jsme si objednali od autopůjčovny Thriffty Toyotu Corollu (u nás známou pod názvem Auris) s atmosférickou 1.8 a automatickou CVT převodovkou. Automaty jsou zde hodně oblíbené, a pokud nejste zvyklí na jízdu vlevo, rozhodně bych automat doporučil. Nebudete muset myslet na správný pruh, spojku, řadící páku, blinkry a kdo ví co ještě najednou, pár věcí vám takto odpadne a vše se náramně zjednoduší. A i tak je to pěkně složité.

 

Půjčení na týden stálo v přepočtu na naše asi 5500 Kč, nicméně počítejte s tím, že havarijní pojištění sice kryje spoustu situací, ale spoluúčast činí 4400 dolarů (73 tisíc Kč v tehdejším kurzu), takže vlastně nekryje skoro nic. Snad jen totálku. Proto jsme si zaplatili plné pojištění s nulovou spoluúčastí za dalších cca 2500 Kč. Kdo ví, možná se nám do cesty připlete klokan, což bychom neradi. Ti dokáží být zejména v noci dost nepříjemní. Australané tak velmi neradi jezdí v noci a i na větších tazích jsme po šesté podvečer (ano, od 18 hodin) v podstatě už nikoho nepotkali. To už Austrálie v zimě spí (šero je od cca pěti, tma pak od cca půl šesté). Chce si to dávat pozor a na většině silnic, které jsou i v případě “dálnic” pouze dvouproudé a nezřídka bez bílých čar po krajích, jsme jezdili spíše kolem 70 až 85 km/h. Přitom povolená rychlost činí obvykle 110 km/h. Což je v noci sebevražda.

 

 

Podívejme se tedy na specifika australského provozu. Zásadní změnou je to, že řidič sedí vpravo a jezdí se vlevo. Což přináší spoustu zajímavých situací a nutnost se v některých oblastech trochu přeorientovat. Když už sednete do auta, budete muset počítat s tím, že blinkry jsou napravo od volantu, takže první týden budete v nenadálých situacích zaručeně spouštět stěrače místo blinkrů. Což jsou přesně ty situace, kdy vám stěrače jezdící po suchém skle ve slunečním dni rozhodně nepřidají na psychické pohodě.

 

 

Pokud jde o australské řidiče, ti jsou civilizovanější než u nás a většina lidí se zde drží předpisů. Ve městě je obvykle dovoleno 60, místy 50. Mimo město se to různě liší, nicméně většina zdejších dvouproudých “highway” má rovnou 110. U křižovatek nebývá zpomalení na 70 jak u nás, většinou není žádné zpomalení vyžadováno, nebo je nastaveno 90 km/h.

 

 

Kvůli riziku klokanů zde není zvykem jezdit těsně za sebou, auta si nechávají zhruba třikrát tak velké rozestupy ve srovnání s Čechy. Zatímco na jízdu vlevo si člověk zvykne překvapivě rychle, na fakt, že rychlý pruh je v případě těch ojedinělých víceproudých silnic ten vpravo, si bude zvykat trochu déle. Další zajímavostí je to, že pokud na kruhovém objezdu (kterých jsou zde miliony) odbočujete na třetím a dalším výjezdu, blikáte už před vjezdem doprava, aby bylo jasné, že ho skoro celý objedete. Teprve při sjezdu blikáte vlevo. Ostatně tento fenomén si lze občas všimnout i u nás a je to poměrně praktická věc.

 

Australané také nemají celodenní svícení, takže na zapínání světel velmi rádi zapomínají a i v solidním šeru klidně třetina lidí nesvítí. Vůbec tak není neobvyklé za tmy ve městě narazit na nesvítícího hazardéra. Zejména na kruhovém objezdu se tak zničehonic před vaším autem objeví jiné auto. Pak se ty pojišťovácké vtipy o tom, že se zničehonic objevilo neviditelné auto a byla z toho bouračka, stávají až nepříjemně blízkými realitě.

 

Pár prvních více i méně veselých kilometrů tak máme za sebou. První noc v Austrálii jsme přespali u známé mé přítelkyně, která má blízké polské kořeny. Takže jsme byli jako doma a místo angličtiny se využila polština. V příštím díle našeho cestování se vydáme směrem na jih od Perthu do Busseltonu.