Západní Austrálie: s leteckou zastávkou v Dubaji

Tak je to zase tady. Už mě opět někdo vytáhl ven. A poněvadž to byla cesta velmi zajímavá, rád se o ní s vámi podělím a předkládám ji také jako tip i pro vaši dovolenou. A kam že mě to tentokrát vytáhli? Cílem byla Západní Austrálie, která je turisty docela opomíjená, přestože k tomu není důvod. Rozhodně má co nabídnout. A to první, s čím se setkáte, je prázdný bankovní účet. Letenky sem skutečně nepatří k těm nejlevnějším, ale co bychom neudělali pro pořádnou dovolenou, viďte?

 

 

 

Pokud si je koupíte v dostatečném předstihu, dokážete se dostat i pod 20 tisíc, pokud se na to trochu vykašlete jako my, počítejte spíše s cenami přes 25. A pokud chcete letět bez přestupu, tak si připravte ještě další dva Masaryky navíc.

 

Takže letenky bychom měli, co ještě je vůbec k cestě potřeba? Asi nikoho nepřekvapí, že to bude chtít turistické vízum, nicméně jeho pořízení je velmi snadné. Elektronicky to zvládnete za 10 minut a navíc je pro většinu lidí zdarma (eVisitor subclass 651). Paráda. Pak už se to nijak neliší od běžných cest do jiných států.

 

Čím se to však trochu liší od jiných cest, a to např. i do většiny Asie nebo Ameriky, je ukrutně dlouhá doba letu, a to i na západní pobřeží. Právě proto jsme si rozhodli si let trochu zpříjemnit a ačkoli byla možnost hned přestoupit v Dubaji, schválně jsme si zakoupili navazující let až za téměř 10 hodin. Zdejší letiště je v centru města asi jako hlavní vlakové nádraží v Praze, takže odpadají starosti s dlouhou dopravou do města a zpět. Když si k tomu připočteme bezvízový vztah, byla by hloupost se tu nezastavit. Takže naše povídání o Západní Austrálii zahájíme možná trochu divně ve Spojených Arabských Emirátech. Pokud letíte např. s Emirates, určitě této možnosti využijte. 

 

 

 

Připravte se ale na to, že toho moc nestihnete. Náš přílet byl v pět odpoledne, což už znamená podvečer, let byl naplánován na tři ráno a metro jezdí do půlnoci. Tedy chvíli po jedenácté by bylo dobré být v metru na cestě zpět na letiště. Celkem jsme tak měli necelých šest hodin na návštěvu. Začátek jsme navíc dost zazdili marným hledáním shuttle autobusů mezi terminály (T2 a ostatními). Pěšky tam člověk nedojde, a tak jsme po chvíli vzdali hledáni a za 40 AED se na jiný terminál (T1 a T3) dovezli taxíkem. Taxikář věru nebyl moc nadšený, že nás veze jen takový kousek (pro něj), ale co už se dalo dělat. Odtud už jezdí metro, které vás dostane do dalších částí města.

 

Člověk však musí počítat se stejným problémem jako v Šanghaji. Ačkoli vše vypadá na mapě kousek, je to neuvěřitelně daleko. Na Burj Khalifa je to tak z letiště cesta metrem okolo půl hodiny, přitom na mapě to vypadá, že byste to došli snad i pěšky. A ještě horší je to tehdy, až budete u něj. Tento mrakodrap je na mapě kousek od stanice metra, takže na první pohled v rozumné docházkové vzdálenosti. Fakt je ale ten, že to nadchody s posuvnými pásy jako na letišti a rychlou chůzí asi nedáte pod 15 minut. Je to nechutně daleko.

 

 

 

Pokud si tak objednáte lístek na internetu se solidní časovou rezervou jako my, klidně se může stát, že sem doběhnete v poslední minutě. Ono to hlavně přes obchoďák Dubai Mall, který je obrovský a ještě víc nepřehledný, vůbec není snadný úkol. Tuhle eskalátorem dvě patra dolů, tamhle dvakrát doprava, jednou doleva, výtahem patro nahoru… Doběhnout ke vstupu vám udělá radost asi jako doběhnutí svého prvního maratonu v životě a někdy jsem měl pocit, že i stejně tak náročné (pochopitelně přeháním).

 

 

 

Návštěvu mrakodrapu Burj Khalifa však mohu určitě doporučit. I když si užijete dlouhého stání v několika frontách, nahradí to jízda v jednom z nejrychlejších výtahů na světě od známé firmy OTIS a nádherné výhledy z venkovní terasy ve 124. patře ve výšce 555 metrů. Fotografy jistě potěší také to, že okna mají i 10cm škvíry, takže je možné fotit i přímo a nikoli přes sklo. Jen je dobré se připravit na fakt, že lidí je tu opravdu mnoho, takže to chce trochu trpělivosti, než se dostanete se k oknu. Navíc někteří si do oken jen sednou a relaxují. Vyšší 125. patro není příliš zajímavé, zde už vše vidíte jen přes zapackaná skla, je zde obchod se suvenýry, prezentace virtuální reality a dlouhé fronty na cestu výtahem zpět dolů.

 

 

 

Další zajímavostí je rozhodně světelná fontána venku, na kterou vidíte i z mrakodrapu. Co půl hodiny rozjede světelnou hudební show, přičemž v našem případě hrál Enrique Iglesias - Hero. Zážitek je to fajn (spojení hudby i vody je dosti emotivní) a pokud se postavíte nevědomky po větru, dostane se na vás dokonce i vodní sprška. V těch téměř čtyřicetistupňových vedrech trochu osvěžení, jenže samotná voda není o moc chladnější než okolní vzduch. Velmi slušné je i samotné ozvučení, aparaturu tu mají kvalitní se solidními basy a i generická hudba, která tu běžně hraje, zní velmi příjemně. Neméně působiví jsou i světelné projekce samotného mrakodrapu, které mu přidávají na majestátnosti. Zde se s tím opravdu nemažou.

 

 

 

Další zdejší zajímavostí je Underwater Zoo (Podvodní Zoo). Tu jsme si zakoupili ve zvýhodněném balíčku s Burj Khalifa. To je vám tak uprostřed obchoďáku obrovské dvoupatrové akvárium s rybami včetně nejrůznějších druhů žraloků. Kdo si zaplatí, může se podívat nejen zvnějšku, ale i zevnitř přes tunel.

 

 

 

To vás pak akvárium obklopuje ze stran i seshora. Pohledy jsou fajn, ale až na pohled na spícího žraloka těsně nad vaší hlavou nic až tak světoborného. Dělá to také modrofialové světlo, které vypadá hodně nepřirozeně, viditelnost je nízká, červená a žlutá pak neexistuje. Vše je jednobarevné i ve skutečnosti, natož pak na fotografiích, které vypadají vyloženě bídně.

 

 

 

O mnoho lepší je podvodní zoo o dvě patra výše. O poznání skromnější vstup i úvodní místnost dávají tušit, že se podíváte na pár zvířátek a šup domů, to je ale chyba lávky. Nikdy byste neřekli, kolik zajímavých roztodivných potvor se dá vměstnat na plochu jednoho většího obchodu. Přitom nemáte vůbec pocit, že by to bylo přeplácané.

 

 

 

Uvidíte zde spoustu ryb, krokodýla, skvělí jsou krabi a podobné příšery, papoušci tu volně létají nad hlavami, no prostě paráda. Tlusté sklo sice svým zkreslením pokazí nejednu fotku, ale zážitek to byl hodně dobrý. Není divu, že jsme odtud vypadli skoro v 11 večer a jen tak tak stihli poslední metro na letiště. Najít cestu zpět opět nebylo úplně jednoduché, Dubai Mall je i s tabulkami pořádné bludiště, a když člověk vidí desítky lidí běžet na metro, je mu jasné, že by měl také přidat. No, z posledního eskalátoru jsem vyběhl při signalizaci blížícího se odjezdu. Se mnou naskočili asi ještě další tři lidé a metro se rozjelo. Nechtěl bych tu zůstat trčet a hledat taxík, který by nás dovezl na letiště.