Zkušenost se slow-carb dietou: Tim Ferris na vlastní kůži

Po přečtení pár knih a článků na téma „výživa člověka“ a „redukce váhy“ jsem dospěl k několika podezřením. První z nich bylo, že kromě zjevných faktů, jako že smažené a přeslazené nikomu nepomůže, je přes všechen pokrok s konkrétními doporučeními pro běžnou praxi velká potíž. Další pochyby byly založené na vlastních zkušenostech:

• Doporučování „pestré stravy“ jsem vyhodnotil jako alibismus (ne-li rovnou jako blbost). Ne že by člověk měl do smrti jíst jen řepu, ale že mnohé běžné potraviny (jako sladké pečivo) by se neměly jíst vůbec, naopak jiné (jako brokolice) snesou každodenní konzumaci ve velkém množství.
• Rady jako „tělo si samo řekne, co potřebuje“ jsou použitelné snad pro šimpány v lese, pro současného člověka platí asi v tom smyslu, jako že si tělo alkoholika řekne o další láhev.
• Poučka, že základem stravy mají být sacharidy, je v rozporu se zkušeností, že totiž zahánění hladu krátkými sacharidy vede jen ještě k většímu hladu. Řetězec hlad-sacharidy-růst krevního cukru-inzulín-pád krevního cukru do pekel-hlad-sacharidy-atd. nikomu zhubnout nepomůže.
• Počítání kalorií je realistické asi jako ruské sci-fi. Lidé se sklonem k nadváze mají možná víc centimetrů v pase, ale obvykle málo životní energie, což vím podle sebe, a tyto neustálé matematické činnosti vyžadují mnoho sil a soustředění po celý den. I u lidí vytrvalých vedou častěji k selhání než k úspěchu.
• Zvýšení podílu zeleniny se dobře čte, ale je reálné, aby list zelí obstál v konkurenci všech těch chuťových atrakcí na společném talíři? Nezůstane tam spíše osaměle trčet jako prostředník na srazu motorkářů?
• Pohybová aktivita vede ke snížení chuti k jídlu. To jistě ano, ale nejsou započítány externality. Člověk na dietě je ve stavu nepohody, kterou pokusy o cvičení jen zhoršují. Zahájit dietu a cvičení zároveň pro většinu lidí nebude fungovat. Nebude fungovat nic, co je hubnoucímu od počátku silně nepříjemné.
• Že různé komerční prostředky na hubnutí jsou v lepším případě málo účinné, plyne z prostého faktu, že je svět plný obézních lidí. Pokud by stačilo spolknout nebo vypít nějaký elixír, ať už by stál cokoliv, byli bychom všichni štíhlí jako rýžové nudle.
• Hlavně hodně ovoce. Jenže co si počít s tím, že ovoce je koneckonců hromada cukru v barevném balení a je dietní asi jako 10 dvanáctek po večeři?

Byly to jen nikam nevedoucí úvahy, ale v jejich důsledku mi běžné dietní rady připadaly k ničemu. Až jsem narazil na knížku „The 4-Hour Body“ mírně střeleného amerického autora Tima Ferrise.

Čtyřhodinový Tim

Self-help příručky o úspěchu a osobním managementu považuju za dobré pouze v tom smyslu, že dokážou vyjít vstříc polovědomým dětským touhám čtenáře po všemohoucnosti a absolutní kontrole, které jsou čtením této literatury krátkodobě, byť jen fantazijně uspokojeny, čímž autorům přibude na konto nějaký ten pěťák. Jiný význam nemají.

První Ferrisova knížka, kterou jsem četl, byl jeho slavný „4-Hour Workweek“, což je bestseller na uvedené téma, který se však klasickému schématu - byť ne zcela - vymyká. Kromě hýčkání infantilního ega totiž přináší pár dobrých fint, jak si skutečně ulehčit život. Proto jsem se zájmem sáhl po jeho další knize nazvané podobně The 4-Hour Body. Ta kromě diety obsahuje i mnoho jiného, přesněji návody na dosažení ryze fyzických cílů, jako zlepšení síly, vytrvalosti, rychlosti a podobných užitečných veličin, při vynaložení minimální možné námahy.
Tim Ferris je podvodník v nejlepším smyslu slova. Dovedl schopnost „očurat“ různé životní zkoušky a zápasy na mistrovskou úroveň. Jeho texty jsou směsí empirických dat, zajímavých zjištění a občas i mírných kravin, proto je třeba číst (a zkoušet) obezřetně. Všechny popsané postupy testuje (údajně) na sobě, svých přátelích a klientech a též na početných členech internetové komunity, kteří jsou ochotní se jeho experimentů účastnit. Jeho knížka mě nadchla i proto, že odpovídá na všechny moje dietové výhrady uvedené výše. Navíc se Tim, ač má vědeckou průpravu, rozhodl ignorovat klasické výživářské poučky a spolehnout se na test realitou, který je jinak v těchto vědách těžko k dostání. Na úvod se Tim zaklíná vzdáním se veškeré odpovědnosti za zdraví čtenářů, což je jistě prozíravé a činím tak tímto rovněž.

Mozek v hlavní roli

Ferris vychází z evidentní, ale opomíjené myšlenky, že sebelépe sestavená dieta je k ničemu, pokud ji člověk se standardně slabou vůlí, jako jsme my všichni, nedokáže dodržovat. Proto je dieta, která funguje jen trochu, ale nepřináší žádné strádání, neskonale účinnější než ta stoprocentně zabírající, u níž ale nelze vydržet. Proto od počátku zohledňuje psychický faktor - nakolik bude kandidát hubnutí strádat? Jak se mu zkomplikuje život? Bude běhat s vytřeštěnýma očima po prodejnách zdravé výživy a shánět zázračnou datli z Antarktidy, nebo pohodlně nakoupí cestou z práce ve smíšeném zboží? Snad už v tom je zadrátováno vítězství Ferrisovy metody. Jeho dietu je totiž, snad s výhradou několika prvních dnů, dost snadné dodržet, pokud člověk dokáže opustit svěrací kazajku zažitých kombinací jídel, jako že ke špenátu s vajíčkem nutně patří brambory. Popravdě řečeno jsem měl spíš problém opačný, vrátit se od Ferrise zase k „normální“ stravě. To pak bloumáte po obchodě a vůbec nevíte, co si dát do košíku mimo svých obvyklých fazolí.
K převážně psychickým faktorům Timovy diety patří i něco, co si pracovně nazveme jako pažravý den. Jeden den v týdnu, nejlépe o víkendu, doporučuje Ferris dát si volno. V ten den sníte vše, na co jste měli přes týden chuť, ale nedali jste si to. Ve skutečnosti se v tento den přežerete jako zvíře, až na to, že zvířata nic takového nedělají. Přejíte se tak, že další den si na jídlo ani nevzpomenete. Ne že by vám bylo špatně, prostě se vám myšlenka na jídlo ani nevynoří. Alespoň u mě to tak bylo.

Zní to nezdravě až nebezpečně a já se necítím povolán to hodnotit, ale funguje to neskutečně. Po pažravém dnu sice vyskočí váha klidně i o dvě kila nahoru, ale o dva dny později jste zpět, protože jde nejspíš jen o zadrženou vodu (kdo ví). Jde však o to, že pažravý den jednak zabrání tělu se přepnout do úsporného módu (v němž je těžké redukovat váhu) a vyplaví různé užitečné hormony, ale, což je mnohem důležitější, dokáže skutečně vytvořit psychickou pohodu a vyhnout se známému stavu „vydržím to...vydržím to...hm, tak zas nic“. Navíc doplnění mnoha látek, byť chaotickým způsobem, může zmenšit šanci na nějakou tu poruchu metabolismu, která, přiznejme si, možná není při dlouhodobé Timově dietě tak úplně vyloučena. Podle hlasů na Timově webovém fóru dosahují lidé, kteří žrací den vynechávají, rychlejších výsledků, ale hůře se jim dieta dodržuje.

V čem to spočívá

Do samotného popisu diety se pouštět nechci, kromě nákupu (nikterak levné) knihy v anglické nebo české verzi lze mnoho vyčerpávajících popisů najít na webu. Teoretické otázky také vynechám, nejsem odborník a navíc, jak jsem psal výše, nevěřím tak docela v jejich hodnotu pro praxi.

Podstatou ferrisovské výživy jsou hrátky s inzulínem a nejspíš i opakované vytváření stavu ketózy, i když nejde o čistě ketogenní dietu. V zásadě jde o to, že jíte veskrze potraviny s minimem „rychlých“ cukrů a naopak se spoustou tuků a bílkovin, které Vás udrží dlouho v pocitu sytosti. Ovšem tak, aby nedošlo k hypoglykémii. Co do množství jídla se není třeba příliš omezovat. Tedy pravý opak toho, co se dočtete v běžných příručkách o hubnutí, je tu však příbuznost s Atkinsovou dietou nebo i s paleo-dietou (připomínám, že anglické "diet" znamená spíš způsob stravování než české „dieta“, tj. krátkodobé omezení příjmu potravy za účelem shození nějakých kil). O tom, je-li dlouhodobý stav ketózy nebezpečný či nikoliv, vědci stále diskutují. Mně osobně je to celkem jedno.
V praxi je třeba vyřadit veškeré pečivo, všechny mléčné výrobky (ano, všechny - kromě cottage a tvarůžků), samozřejmě sladkosti, slazené nápoje, a dále klasické přílohy jako těstoviny, rýži, kukuřici a brambory. Co se potom vlastně jí? Všežravci především maso a my ostatní pak s nimi ještě luštěniny, brokolici, špenát, květák, veškerou další zeleninu kromě zmíněných příloh, vejce, sojové výrobky (s níže uvedenou výhradou), bylinky, červené víno a pár dalších, seznam najdete všude na webu. Zní to jako velké omezení, ale v praxi jsem se cítil pořád najezený a nijak jsem nestrádal. Na Ferrisovu radu jsem nahradil sladkosti kysaným (nikoliv sterilovaným) zelím. Zní to praštěně a nikdy předtím bych kysané zelí dobrovolně nejedl, ale zabralo to.

Pane vrchní, ještě jednou totéž

Mezititulkem odkazuji na podle mě dosti nosnou Timovu myšlenku - vyberte pár jídel a jezte je pořád znovu a znovu. Jak ale na to? Se zmrzlinou to nejde (zkoušel jsem) a navíc ta je na seznamu zakázaných jídel, kromě pažravého dne, samozřejmě. Ferris tedy, opět pomocí testů na lidech, vybral potraviny, jejichž každodenní konzumaci pokusníci dobře snášeli. S jejich seznamem souhlasím, až na čočku, kterou vždy po několika dnech nemůžu ani vidět. Ve skutečnosti, argumentuje Ferris, člověk stravující se „normálně“ dělá většinou totéž - jí pořád to samé dokola. Jen to nedělá vědomě.

„Otevřu noviny, Gottwald. Otevřu rádio, Gottwald. Já už mám strach otevřít konzervu.“

Konzervovaná zelenina není žádným velkým pramenem zdraví. To jsem si aspoň vždy myslel. Tim s tím však nesouhlasí a tvrdí, že jídlo v plechovkách je v pořádku. Pro mluví dostupnost a snadnost přípravy. Namáčet fazole přes noc by se mi nechtělo, v plechovce ve slaném nálevu stojí pár korun a účinek je stejný (tj. neprdí se po nich, což Vám Tim ve své knize vědecky zdůvodní).
Osobně jsem používal kromě fazolí nejčastěji konzervovanou cizrnu, dále hrášek a čočku. Některé značky jsou nestravitelné, jiné v pohodě, výběr je široký. Přesto je podle mých poznatků dlouhodobý provoz (v řádu mnoha měsíců) na konzervované zelenině možným zdrojem zdravotních potíží – viz dále.

Pasová kontrola

Pravidelné měření v pase, jakož i na jiných místech, považuje Tim za nevyhnutelné, stejně jako měření tuku. Naopak k prostému vážení má hlubokou nedůvěru, i když připouští, že je to lepší než nic. Co není změřené, nelze kontrolovat, říká, a dodává, že i nepřesné měření je pořád mnohem lepší než žádné.

Podle mě to závisí na typu osobnosti. Ferris si například od svých 18 let zapisuje každé sebemenší cvičení, které vykonal, a měří jeho výsledky. Jinými slovy je posedlý kontrolou. Ono je to dobře, bez toho by nevznikla jeho kniha a já bych měl o 9 kg víc. Mně ale stačilo se (skoro) každé ráno zvážit s tím, že jsem prostě jen zvědavý. Kdybych si zapisoval a porovnával různé míry a váhy, pouze bych se stresoval – jaktože mám o dvacet deka víc než včera? Nebo naopak pouze o centimetr míň? Nešlo to minulý týden rychleji? A tak dále. Relativní pohodovost této diety by byla v kýblu. Dokud jde vše dobře a postupně dostáváte žádanou figuru a šarm hladové smrtky, je měření příjemné, občas se to ale nezbytně zadrhne a potom může být porovnávání čísel spíš demotivující. Pro někoho.

Na osobní notu

Nejsme stejní a nechceme totéž. A to je dobře, protože, jak říká jeden americký psycholog, představte si, jaké by to způsobovalo problémy v dopravě. Nakolik jsou mé zkušenosti přenositelné, těžko říct, nezbývá než vypsat, jak to mám a každý nechť zváží, nakolik to sedí i na něj.

Přes 20 let nejím maso a občas se zkouším živit jen syrovou stravou (i když se málokdy dostanu přes tzv. detox, což je ta fáze raw výživy, kdy věříte, že další, koho spatříte, bude svatý Petr). Ferrisova slow-carb dieta je však založena z velké části na mase. V kapitole Meatless Machine a také na svém webu ovšem Tim uvádí i vyzkoušené modifikace pro vegetariány, čehož jsem se držel. Po dobu této diety jsem jedl vajíčka z domácího chovu. Průběh „masové“ varianty se ale podle zpráv z diskusních fór na Ferrisových stránkách od té mé subjektivně příliš neliší.

Dále jsem do jídelníčku zařadil tofu a vůbec výrobky ze sóji, což Tim nedoporučuje - podle něj zvedá jejich konzumace hladinu estrogenu, což není žádoucí. Mně na tom ovšem čerta starého sejde a bez tofu by se mi tato dieta držela jen těžko, protože - krom toho estrogenu - do diety dobře pasuje (nízký glykemický index) a je dnes všude k dostání.

Průběh ferrisování

Při výšce 186 cm jsem „díky“ lékům nechvalně známým těmito účinky v krátké době zbytněl z normální váhy na 93 kg. Pro silové typy to může být akorát, pro mě určitě ne, optimálně se cítím někde v rozmezí 75-79 kg, nad 80 už je to bída. Rozhodl jsem se tedy zkusit Timovy rady a zapojit slow-carb dietu.

Přinesl jsem domů nějaké konzervy, mražený špenát, tofu a vajíčka a začal s pokusem. Ráno jsem udělal dvě vajíčka na pánvi, z plechovky fazolí jsem vylil příšerný slaný nálev a polovinu jich přihodil. Trochu jsem to osolil a snědl, bylo to nezvyklé, ale dalo se to. Do práce jsem si nachystal zase nějaké fazole, do kterých jsem nakrájel pár listů čínského zelí a tofu s trochou za studena lisovaného oleje. Čekal jsem, že v poledne už budu mít příšerný hlad, ale nestalo se. Po práci jsem přišel domů, rozmrazil a uvařil špenát v parním hrnci, do něj si naházel vařené vaječné bílky a večer to bez nějakých velkých příprav snědl. Opět to chutnalo divně, ale nic co by se nedalo snést. Nenastal žádný problém, cítil jsem se najezeně, mlsná mě nehonila. Podle Timovy rady jsem si ještě před spaním dal 500 mg magnézia a první den diety byl pryč.

Cukrové peklo

První (a jediná) krize přišla třetí den. Ohřál jsem si čočku a asi hodinu potom se mi udělalo opravdu, ale opravdu zle. Bylo to asi jako po odpoledni stráveném opileckou návštěvou centrifugy. Nějak jsem dojel na dalekou benzínku a dovezl si dvě Margotky jako vyprošťováky. Přestože jsem měl pocit, že nedokážu sníst vůbec nic, jednu jsem sežvýkal a během několika minut se mi výrazně ulevilo. I tak jsem toho moc nenaspal a do rána si opakoval mantru, že se na celou dietu i s Ferrisem můžu pěkně, řekněme, vykašlat. Ráno jsem ovšem neměl nic jiného než plechovku fazolí, pár vajíček a hlad... tak jsem vyrobil ferrisovskou snídani a od té doby se cukrový absťák už neopakoval. S největší pravděpodobností šlo o mírnou hypoglykémii, stav při příliš nízké hodnotě krevního cukru.

Kila jsou pryč

Samotný pád hmotnosti na této dietě je úžasný proces. Pokrok jsem viděl na váze doslova každé ráno. Za 5 týdnů bylo pryč 9,5 kilogramu, bez hladu a strádání. Šlo by to nejspíš i rychleji, ale ony pažravé dny bych si nenechal ujít za nic na světě.
Obvykle doporučovaná bezpečná intenzita redukce váhy je půl kilogramu týdně, jenže to má snad význam v kontrolovaném prostředí hubnoucího sanatoria, v běžném životě půl kila nahoru či dolů většina lidí vůbec nepozná a navíc obvyklé osobní váhy nejsou dost přesné. Na samotné váze při tak malých rozdílech ani nezjistíte, jestli vám ubyl/přibyl tuk, voda nebo svaly. Ve výsledku je tak pomalé ubývání hmotnosti naprosto demotivující. Naproti tomu tři kila za týden, to je jiná. Cítíte na sobě vlát kalhoty a pokračování v dietě je radost. Možná je to skutečně nezdravé, jak už tak drobné radosti bývají, důležité je, jestli Vám to stojí za to.

Konečná

Po 5 týdnech diety se tedy moje hmotnost pohybovala kolem 84 kg. Problém byl v tom, že to pořád bylo příliš mnoho. Tady ale nastal problém. Níž to zkrátka nešlo. Po dalším ferrisovském měsíci, kdy už mi fazole z plechovky lezly i ušima, jsem vážil stále stejně, občas i mírně víc. O další měsíc později byl stav setrvalý a navíc se začaly hlásit zdravotní potíže.
Stav rezistence je v The 4-Hour Body popsaný a jsou zde i rady, jak tuto rezistenci prorazit (burzovními termíny řečeno). Na mě však nic neplatilo. Držel jsem tuto dietu celkem 7 měsíců, ale nic podobného onomu úvodnímu pádu hmotnosti se již neopakovalo. Neměl jsem pro to žádné uspokojivé vysvětlení, dokud jsem se kvůli sepsání tohoto textu znovu důkladně nepřečetl The 4-Hour Body a neusoudil jsem, že jsem podstatu této diety původně pořádně nepochopil. Vlastně jsem podfoukl sám sebe – první měsíc jsem měl Timovy rady v živé paměti a vše vzorně dodržoval, další měsíc, v domnění, že vše dělám v podstatě stejně, jsem nevědomky učinil různé drobné modifikace, které ve svém důsledku vedly k negování účinků diety. Mluvím třeba o kukuřici a sójovém mléku, které jsem považoval za „povolené“ a které přitom obsahují plno cukru.

Pro vyvolání a udržení stavu ketózy je údajně nutné denně přijmout méně než 50g sacharidů, tedy skoro žádné. Jedna sladká káva s mlékem z automatu a kus rohlíku nebude hrát žádnou velkou roli v dietě založené na prostém snížení přijatých kalorií (tedy kromě toho, že zakrátko vyvolá pocit ještě většího hladu). Naopak při bílkovinné dietě, jako je ta Ferrisova, může zvrátit stav ketózy, při němž tělo bere energii z tuků, ve svůj opak. V tu ránu je po hubnutí a bude trvat nejméně dalších 48 hodin důsledné diety, než tělo opět přepne na ketózu. Ferrisova dieta, i se svým benefitem v podobě jezení povolených jídel v libovolném množství, funguje pouze a jedině při maximálně omezeném příjmu cukrů - a basta fidli. Je tedy možné, že jsem se nejmíň pět měsíců z celkové doby diety živil všemi těmi podivnostmi úplně zbytečně. Měl jsem si nejspíš všechny hlavní zásady diety napsat na ledničku, ale to jsem nemohl. Žádnou jsem neměl.

Krátce o cvičení

V průběhu diety jsem se pokoušel uvést v život i Ferrisem popsaná cvičení. Jeho strategie „co nejvíc za co nejmíň“ se uplatňuje i zde, a přestože jím doporučované kondiční záležitosti jsou samy o sobě nenáročné, není snadné se těmito radami řídit. Zde mě berte s rezervou, veškeré cvičení upřímně nesnáším.

V posilovně doporučuje Ferris několik základních cviků s pouze sedmi opakováními, a to s maximální možnou váhou. Opět tedy pravý opak všech běžných doporučení. V posilovně tak strávíte nějakých 20 minut 2x týdně a výsledky přitom budou dobré. Opět můžu potvrdit, že tento přístup funguje, pokud však nemáte domácí posilovnu nebo Vám není všechno jedno, nebudete se ve fitku se svou ferrisovskou strategií cítit příjemně. Oblíbený národní sport civění, který je hlavní disciplínou provozovanou v každé české posilovně, vyžaduje od svých borců dosahování nových osobních rekordů, pokud se ke strojům posadí někdo s neobvyklou – a hlavně velmi krátkou – rutinou cvičení. Mě neustálé únavné poslouchání řečí, že „takhle tedy ne“, otrávilo natolik, že jsem přešel na obvyklejší tři série po deseti (při zachování Ferrisem vybraných cviků), abych měl pokoj, i když jsem opravdu pozoroval pokles účinnosti cvičení. A to jsem měl sluchátka.

Vyzkoušel jsem i běh podle Ferrisových rad. Prvních několik týdnů vše fungovalo, postupně jsem se však cítil hůř a hůř a byl schopen běhat stále kratší vzdálenosti. Nakonec jsem měl problém s každou déletrvající intenzivnější aerobní aktivitou. Na vině snad mohl být právě nízký příjem „rychlých“ cukrů. Někteří diskutující, včetně masožravých, hlásili obdobné stavy.

Hypochondrický koutek

Vše níže (i výše) uvedené je nutno brát s rezervou. Žádné celkové lékařské vyšetření jsem nepodstoupil a opírám se jen o vlastní poznatky. Nicméně:

Prvním příznakem diety byly křeče v lýtkách, které se objevily již po několika málo dnech. V diskusním fóru u Ferrise jsem se dočetl, že jde o běžný jev, s nímž se ferrisovští dietáři setkávají. Mohlo by jít o nedostatek draslíku či hořčíku. Zde musím apelovat na experimentátory, pokud nemáte opravdu dobře promyšlený způsob a množství získávání některých důležitých látek ze stravy, je u slow-carb diety nutná suplementace hořčíku a vápníku. Ty jsou bez problému, najdete v každé lékárně. Nemůžou se ale užívat současně, ovlivňují vzájemně své vstřebávání, proto má být mezi tabletkami pár hodin pauza. Co se draslíku týče, bez něj se rovněž neobejdete. V tabletkové podobě jsem objevil v prodeji jen jeden druh, který pokrýval denní potřebu asi jen ze 3%, čili celkem zbytečný počin. Teoreticky by k doplnění draslíku měly stačit denně tři banány (jak víme z filmu Diktátor), jenže ty jsou ve slow-carb zakázané. Nabízí se ještě avokádo (pozor, nedávejte jej domácímu zvířectvu). Pro vegetariány se doporučuje přidat i vitamín B12.

Po dvou měsících od počátku diety se mi objevila na dlani červená skvrnka o velikosti desetihaléřové mince, blahé paměti. Intenzivně svědila, asi jako bodnutí od ováda, za nějž jsem ji původně pokládal. Během dvou dnů zmizela, pak se udělalo totéž na druhé ruce. Ze skvrnek stal evergreen a začaly být bolestivé, měl jsem problém i psát na klávesnici, o zvedání činek nemluvě. Vyšetření nic nepřinesla, všechny testy byly v pořádku. Na webu jsem našel příspěvky na stejné téma: bolestivé červené skvrny na dlaních, žádná diagnóza. Někteří psali, že jsou silní kuřáci marihuany, kteří s kouřením přestali. To ovšem v té době nebyl můj případ. Občas se někdo zmínil, že drží vysokoproteinovou dietu, jakou je i strava podle Tima Ferrise. Jeden přispívající dokonce napsal, že si Ferrisem „zakyselil klouby“. To bylo zajímavé, protože jsem pociťoval i nepříjemné napětí v loktech a kolenou. Na vině tedy mohla být dieta.
Když byly potíže s dlaněmi nejhorší, několikrát za noc jsem vstával a přikládal si na dlaně led. Pálilo to neskutečně. Na webu jsem vyčetl, a díky za tu radu, že pomůže namočit ruce do tak horké vody, jak jen snesete, a chvíli vydržet. Tento objev mě vrátil do života, v té době už byl problém i zapnout si bundu. Stoprocentní souvislost se slow-carb prokázat nemůžu, osobně jsem o ní sice přesvědčen, to je ale málo. Kvůli napsání tohoto článku jsem opět zkusil tři týdny důkladného Ferrise, tentokrát přesně podle knihy. Červené skvrny se objevily už po týdnu a postupně začalo být to prokleté svědění tak nepříjemné, že jsem dietu musel ukončit. Krátce poté byly skvrnky pryč. Váha se ovšem během těch tří týdnů nového pokusu vůbec nehnula, což mě docela překvapilo.

Dalším průvodním jevem byla několikrát se vyskytnuvší spánková apnoe, tj. noční krátkodobá zástava dechu. Je to vcelku děsivý zážitek. Po vysazení diety tyto stavy přestaly, po jejím obnovení se vrátily. Mám podezření na myorelaxační účinek suplementace hořčíku, nebo opět na nějakou formu lehké hypoglykémie.

Na závěr

Ferrisova slow-carb diet se mi osvědčila po několik prvních týdnů, kdy jsem díky ní rychle shodil téměř 10 kg. V dalším období už byl její efekt malý, což ale bylo možná způsobeno mou nedůsledností. Objevily se zdravotní potíže, které s určitou pravděpodobností mohou s dietou souviset. Kdybych se znovu dostal na nějakou nepřijatelnou hmotnost, asi bych o jejím krátkém nasazení uvažoval, a to pro její neskutečnou počáteční efektivitu, nicméně při výraznějších negativních zdravotních odezvách bych se s ní asi rozloučil. S doporučením pro její dodržování, zejména dlouhodobé, bych byl velmi opatrný.

A ještě bych rád dodal, že nejlepší je se do situace, v níž člověk potřebuje dietu, vůbec nedostat. S nabíráním váhy je to jako když leze nagelovaný dikobraz do krysí díry. Tam to jde velmi snadno…

(Ač je autor bývalým mluvčím mj. Státní zemědělské a potravinářské inspekce, předpokládá, že jeho bývalí kolegové nebudou s obsahem tohoto článku příliš souhlasit. To se ale nedá nic dělat.)

Zdroj obrázků: Pixmac