Cestování po Indii a Nepálu: Bhaktapur

Další nepálský den byl ve znamení výletu do Bhaktapuru. Toto bývalé hlavní město (v 15. století) leží zhruba nějakých 15 kilometrů od Káthmándú, což není zrovna moc daleko. Žije zde přes 200 tisíc obyvatel (některé zdroje uvádí jen 80 tisíc) a autobusu to sem i přes tak krátkou vzdálenost a jízdu po jakési pseudodálnici trvá něco přes hodinu. Člověk by tak řekl, že je to nejméně třikrát tak daleko. Velkou legrací bylo ale nalezení samotného autobusového nádraží v Káthmándú. Mapa tentokrát naprosto selhala a na místě uvedeném jako nádraží bylo zarostlé fotbalové hříště, na jehož konci stála betonová budova a na zaschlém blátě bylo odstaveno několik opuštěných autobusů. Kromě pár trhovců docela mrtvo. Adam jako nejaktivnější člen našeho týmu se poptal na autobus a byli jsme posláni na druhou stranu silnice, kde se mělo nacházet druhé autobusové nádraží.

A opravdu, o několik desítek metrů dál bylo na druhé straně silnice další autobusové nádraží, které vypadalo podstatně živěji. Bez pomoci místních samozřejmě nebylo ani možno zjistit, který autobus míří na Bhaktapur, takže jsme se museli znovu ptát. Když Nepálec ukáže rukou na cestu, musí to člověk brát skutečně velmi orientačně, takže je nutné se po pár desítkách metrů ptát znovu na cestu. V tomhle pomáhají i samotní naháněči, kteří se nás snažili získat pro svůj autobus. Když ale viděli, že jedeme jinam, ochotně ukázali na správnou letitou polorozpadlou krabici na kolech.

Za zhruba hodinu jsme se dostali do Bhaktapuru a byli vysazeni na koncové zastávce, kdy jsme neměli ani nejmenší ponětí, na které straně Bhaktapuru se to vlastně nacházíme. Nedalo se orientovat ani podle Slunce, protože v poledne v Nepálu a navíc v červenci svítí jednoduše kolmo (tzn. žádný stín, ten je přímo pod vámi). Holt kousek od obratníku to v létě není vůbec jednoduché. Naštěstí se stačilo otočit a spatřili jsme vstupní bránu do centra města. Tentokrát vstupné činilo nemalých 1500 rupií. To už činí zhruba 300 našich korun, tedy žádný levný špás. Pak se ani nelze divit tomu, že údajně přes 60 % příjmu městské kasy jde z turismu.

Nakoupili jsme vodu, kterou nám musel prodat malý klučina. Ten uměl alespoň trochu anglicky, neboť s jeho babičkou jsme se nemohli jakkoli domluvit. Což je trochu zvláštní, když prodává v tak turisticky známém místě. Kousek dál bylo náměstí s pěkným chrámem Dattatreya a sochou ptačího boha Garudy na vysokém sloupu (tato socha spadla při zemětřesení). Zde na nás opět dýchla starodávná atmosféra Nepálu, která je přeci jen odlišná od té indické. Námětí jsou si dost podobná a styl budov připomínal Durbar Square v Káthmándú (svoje Durbar Square má i Bhaktapur). Napravo je velká restaurace s výhledem na náměstí, my zvolili cestu vlevo a prošli několika budovami až do příjemné restaurace stranou veškerého ruchu. Byli jsme tu sami.

Hlad zaúřadoval, objednali jsme si různá nepálská jídla doplněná o nenepálská pití (pro jistotu). Měli jsme to s předkrmem i dezertem, porce obrovské a zatímco Adam s Tomášem si vytrpěli žaludeční nevolnosti v první polovině výletu, tohoto dne to dolehlo na mě a cítil jsem, že i v tomto vedru mám lehce zvýšenou teplotu. No, celý den mi nebylo moc do zpěvu. S majitelem restaurace jsme si nicméně pořádně pokecali o všem možném, jak je to s Nepálem a Indií, jaká je politická situace, jednoduše informačně velmi bohatá diskuze. Zejména Adam, kterého tyhle věci náramně zajímají, byl v sedmém nebi. Až jsem měl pocit, že tu zůstaneme do noci.

Po dlouhém a vydatném obědě jsme se vydali dále do centra Bhaktapuru. Po několika úzkých uličkách plných obchodníků jsme dorazili ke chrámu Fasidega (Fasidega Temple), ke kterému jsme se museli vyšplhat po dost příkrých schodech. Jestli tohle místo má něco do sebe, je to jednoznačně výhled na Bhaktapur a okolní budovy. Krásně jdou vidět i okolní hory. Bohužel po zemětřesení je tento chrám již minulostí, zbyly pouze schody. Navíc to není poprvé, co ho zničilo zemětřesení. Stalo se tak již v roce 1934, kdy byl posléze dva roky opravován.

Místní omladina nám nahoře nabídla trávu, kterou jsme zdvořile odmítli a výhled si užili i bez omamných látek. Čekalo nás další náměstí Durbar Square, které je stejně jako to první v Káthmándú zapsáno na seznamu památek UNESCO. Ani tomuto náměstí se zemětřesení nevyhnulo ve svém ničivém pustošení a tak tu už dnes nenajdete ani chrám Vatsala Durga. Ten byl postaven v roce 1672 (některé zdroje tvrdí první polovinu 18. století).

O mě se znovu více pokoušela zvýšená teplota, takže z Bhaktapuru si toho až tak moc nepamatuju, nálada nebyla nejlepší a dokonce se mi ani fotit nechtělo, což je "vážné" :-) Na moje poměry jsem si tak odnesl překvapivě málo fotek a vybrat něco rozumného z tohoto dne do dnešního cestopisu opravdu nebylo jednoduché. Nemám skoro žádné fotky. Durbar Square si tedy pamatuju spíše mlhavě, přitom na fotografiích jiných vypadá úžasně a (s trochou nadsázky) se až sám sebe ptám, zda jsem tam vůbec byl. Až později toho dne mi začalo být o něco lépe a znovu jsem se dostal do lepší nálady.

Na Durbar Square je ještě k nalezení zlatá brána Lu Dhowka a starý palác Taleju Temple. Patří k nejkrásnějším bránám na světě, zobrazuje bohyni Kálí a opět je tu i mýtický pták Garuda.

Dá se dostat ke starým lázním (královskému koupališti - Snake Pond), ty by ale opravdu hodně potřebovaly opravit. Dnes jsou plné žabinců a plastových lahví ve vodě. Je to velká škoda, protože místo by jinak mohlo vypadat vskutku úžasně. Takhle je to spíše mix mezi staveništěm a ruinami. Do hinduistického chrámu Taleju Temple jsme se pochopitelně nemohli dostat, vstup cizím (věřícím jiných náboženství nebo ateistům) je zde zakázán.

Moc jsme chtěli najít hrnčířské náměstí (Pottery Square), což ale podle dodaných map nebylo vůbec jednoduché. Zjednodušené turistické mapy mají totiž jednu typickou velkou vadu, je nemožné se podle nich jednoduše orientovat, takže jsme prošli dost velkou část Bhaktapuru, aniž bychom to našli. Obrázek je obrázek, ale jak nevíte, po které ulici máte k tomuto obrázku dojít, jste ztraceni. Došli jsme tak alespoň na další velké náměstí v Bhaktapuru, Taumadhi (Taumadhi Square).

I zde byly budovy ve stylu pagod, ta nejvyšší měla 5 pater a opět hodně příkré schody. Z takové výšky už šlo náměstí krásně vidět a opět byly velmi dobře patrné i hory v pozadí. Toto náměstí už bylo hodně rušné, za což možná mohlo i natáčení pro nějakou televizi. V tomto případě zůstala stát většina budov po již zmíněném ničivém zemětřesení.

Jenže naše vytoužené hrnčířské náměstí nikde (a seshora ho určitě člověk mezi těmi budovami neuvidí). Sešli jsme dolů a vydali se hledat v okolních uličkách. Ty jsou pěkně úzké, přesto sem tam projede nějaký skútr, což je až s podivem. Atmosféra začala houstnout, očividně jsme se začali dostávat do odlehlejších míst města. Turistů ubývalo, domy se stávaly rozbitější, ale nakonec jsme přeci jen došli na místo, kde se prodávaly hrnce, misky a podobné věci. Jestli to bylo ono, to netušíme, protože samozřejmě ceduli tu člověk nikde neuvidí a podle mapy pro "jednoduché" turisty se těžko může dopátrat, kde vlastně je. Není nad pořádnou realistickou mapu.

No, na to, že na mapě to má sice má obrázek (u kterého ale nejde poznat, kam patří), toto objevené náměstí nevypadalo nijak zvlášť hezky, takže jsme to spíše prolétli a směřovali domů. Poslední zastávkou byl "bazén" Siddha Pokari. Má více než 170 metrů na délku a přes 70 metrů na šířku. Je na vyvýšenině, musíte se k němu tedy vyškrábat (v podstatě byly navezeny hráze na planinu místo toho, aby se kopalo dolů). Adama sice více zaujal fotbalový zápas o pár desítek metrů vedle, já si raději sednul a užíval si relativního klidu tohoto místa. Po celodenním štrachání v úzkých uličkách Bhaktapuru a hlučnějších náměstích to nebylo vůbec od věci. Autobusy na Káthmándú vyjíždějí z druhého konce Bhaktapuru než na jaké jsme přijeli, což bylo fajn. Člověk vejde z jedné strany města, projde jej a na druhé straně nasedne na autobus a jede zpět.

Večer jsme skočili do restaurace naproti hotelu na pivo a večeři. Dal jsem si druhé nepálské sadeko, které bylo tentokrát opravdu hodně pálivé, chilli papričkami se opravdu nešetřilo ani trochu, a to jsem na pálivé věci docela zvyklý. No, na můj zmožený žaludek to nebylo to pravé ořechové. Holt za blbost se platí (bylo ale vynikající). Zvýšená teplota se znovu ozvala a když jsem přišel na pokoj, okamžitě jsem vzal tabletku na teplotu, Ercefuryl, lehl a spal. Pořádně jsem se vypotil, ráno pak vzal další tabletku a kolem desáté už jsem byl připraven na další putování.

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Samsung NX11 s objektivem Samsung 18-55mm.