Cestování po Indii a Nepálu: Káthmándú, Opičí chrám

Protože se blížila třetí hodina odpolední, začínalo nám už kručet v břiše. Docela rychle jsme našli pěknou restauraci, kam jsme se museli vyšplhat po úzkých schodech a nízkých stropech až do asi pátého patra a skončili jsme na střeše. Byl odtud vynikající výhled na celé Durbar Square v Káthmándú. Výborné místo s Káthmándú jak na dlani. Objednali jsme jídlo, tradičně také "mango džus" a užívali si chvilky klidu, kdy se celý ruch odehrával pod námi a nás nikdo neotravoval. Bylo potřeba si trochu odpočinout, protože nás čekala pěší cesta na další "monkey temple" neboli opičí chrám.
Cestou na opičí chrám Swayambhunath jsme to brali nejprve městem přes neuvěřitelné zácpy, aby se vše záhy zklidnilo a "zkratkou" jsme se dostali do okrajové části města, jakéhosi ghetta, které nevypadalo nijak vábně. Široko daleko žádná hlavní cesta, kde by jezdila auta, jen v dáli kopec před námi, kam jsme se chtěli dostat a my uprostřed mezi oprýskanými baráky a nepálskou omladinou. Po hliněné cestě jsme došli až na konec tohoto "sídliště" a prošli malinkými bočními cestičkami mezi baráčky, kudy asi ještě nikdy žádný turista nešel. Dostali jsme se na velkou prašnou ulici, která už konečně vypadala, že míří ke chrámu. Dokoupili jsme vodu a já ve výdavku konečně dostal dokonce jednorupiovky.
Když už jsme byli pod kopcem, na kterém byl chrám, do kterého jsme se chtěli dostat, vyrostlo před námi takřka nekonečné schodiště. Začínalo pozvolna a čím dál tím víc přituhovalo, až jsme měli pocit, že začneme lézt snad po čtyřech. A přibývaly opice. Tyhle nekradou, ale i přesto jsme se raději měli na pozoru, člověk nikdy neví.
Vstupné pro zahraniční turisty je jako obvykle vyšší než pro domorodce (a turisty z okolí jako např. z Indie), takže jsme si museli připravit 600 nepálských rupií (200 na osobu). Množství opic rostlo, ale přesto to nebyly takové hordy opic jako v Shimle. Nahoře jsou různé chrámy, restaurace a podobná zařízení, nelze ale zapomenout na krásný výhled na Káthmándú. Až zde jsme viděli, jak je město skutečně velké a že proti prvnímu dojmu je skutečně mnohem, mnohem větší. Bohužel, i zde nahoře padlo za oběť několik budov dubnovému zemětřesení a některé budovy, které vidíte na fotografiích, už nejsou.
Děti tu hrály fotbal, opice běhaly mezi nimi, v pozdních odpoledních hodinách a s blížící se bouřkou tu ale rozhodně nebylo zrovna plno. Spousta lidí včetně nás raději preventivně pospíchala dolů a stihli jsme dojít sotva tak do poloviny schodů (kterých je 365), než se spustil pořádný liják. Holt tak to vypadá, když se do Nepálu a Indie "prozíravě" vypravíte v monzunovém období. Poté, co déšť trochu přešel a spíše už jen poprchávalo, chtěli jsme si raději chytit taxík. Jenže v takovém počasí byly pochopitelně najednou všechny plné, takže jsme v dešti museli až k hotelu pěšky, kupodivu úspěšně. No, úspěšně. Nebylo to totiž vůbec jednoduché.
Káthmándú totiž nepřekypuje zrovna přehledností, takže zkratky jsou zaručeným způsobem jak se ztratit a nejlepším řešením bylo jednoznačně držet se hlavní cesty, všechno obejít a jít po už známé cestě velkou oklikou. "Zkratka" nás vždycky dostala do nějaké slepé uličky, moc vpravo, moc vlevo, prostě někam, kde to zaručeně nikam nevedlo. Prostě a jednoduše, nemělo to smysl. Raději prošmatlat kilometr, abychom se dostali do místa, které je 300 metrů daleko. Protože zkratkou to budou kilometry dva. To byl tedy první den v Nepálu a příště se podíváme do Bhaktapuru.

Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Samsung NX11 s objektivem Samsung 18-55mm nebo smartphonem Samsung Galaxy S III mini.