Cestování po Indii a Nepálu: Shimla, Opičí chrám

Po návštěvě Amritsaru, o které jsme si povídali minule, jsme měli v plánu odcestovat do státu Himachal Pradesh a horského města Shimla. Naše cesta do Shimly začala budíčkem ve velmi brzkých ranních hodinách nebo spíše ještě pozdních nočních, vždyť budíček jsme měli chvíli po třetí hodině "ráno". Dopravili jsme se na nádraží v Amritsaru, kde jsme ještě ve tmě čekali na náš vlak, až jej konečně otevřou. Na nádraží bylo už takto brzy ráno dost lidí, většina pospávala na zemi a očividně zde byli celou noc, všude také tradiční indický nepořádek. Když jsme se konečně dočkali, vlezli jsme dovnitř vlaku a poznali opět trochu jinou úroveň cestování indickým vlakem.

Tentokrát jsme neměli jednu z nejnižších tříd, ale naopak jednu z těch vyšších. Šlo tedy o klimatizovaný vlak, což se na první pohled jevilo jako dobrý nápad i brzy ráno, protože i v takové době je v Indii dost teplo. Jenže Indové jsou na tom podobně jako Američané a když zapnou klimu, tak opravdu naplno. Ve vlaku jsme tak spíše mrzli a přišly na řadu i mikiny nebo bundy. Pěkná kosa. Do Chandigarhu, což je hlavní město Pandžábu i Harijány, je to zhruba 250 kilometrů a vlak jede přibližně 4 hodiny. Ve vlaku byl typický servis, tedy káva, čaj, nějaké chipsy a podobně.

Do Chandigarhu jsme přijeli ráno po deváté. Na další vlak jsme pak chvilku počkali, což jsme využili nakoupením zásob vody a některých pochutin, pitím masala čaje a především odháněním žebrajících. Ti jsou skoro všude a zdejší nádraží nebylo výjimkou. Do Kalky je to jen 25 kilometrů, což zabere něco málo přes půl hodinky. Tentokrát jsme jeli zase nějakým obyčejnějším vlakem, takže jsme si v Indii vyzkoušeli skoro všechny třídy. To nejzajímavější nás ale ještě čekalo.

V Kalce jsme potkali slečnu z Chile, která se sama toulá světem a zrovna navštívila Indii. Odvážná to žena. Při cestování ale člověk obvykle narazí na mnoho dobrodruhů, a to nemusí ani do Indie. Pamatuju si např. na Australana, kterého jsme potkali na jiném výletě ve Slovinsku, který se sám Asií vydal na kole. Na vlak se čekalo asi hodinku, poprvé to bylo docela klidné nádraží bez nějak velkého množství otravujících lidí. Pak už jsme konečně vyrazili do 36 kilometrů vzdálené Shimly.

Jenže vzdušná vzdálenost není ta železniční. Protože je to pořádně do kopce (Kalka 656 m.n.m, zatímco Shimla 2076 m.n.m.), není divu, že to nejede rovně, ale pořádně klikatě po všech možných okolních kopcích. Celková železniční vzdáleností činí 96 kilometrů (skoro třikrát tolik) a dle jízdního řádu se to má jet přes 5 hodin. Ve skutečnosti to zabralo více než 6 hodin. Není ani divu, vlak nejede nějak extrémně rychle, vždyť všichni bez problémů zírají ze dveří a koukají na ubíhající krajinu.

Ze začátku se projíždí Kalkou, průmyslovými zónami, pak se lehce šplhá nahoru mezi domečky a lidmi ležícími u kolejí, viděli jsme jim vyloženě "do kuchyně", po chvíli ale konečně přichází na řadu hory. Nejprve tedy les a postupně se začínají objevovat pěkné výhledy. Bohužel jsme měli jen jedno místo u okna a dveře byly skoro pořád plné nějakých Indů, takže se nedalo moc fotit. Naproti sedící Ind u okna se akorát celou dobu tvářil extrémně naštvaně a půlku z toho prospal. Asi si těch výhledů v minulosti užil více než dost. Na trati je celkem 102 tunelů a několik stovek mostů. Velká škoda, že na fotografiích ty výhledy ani z desetiny nevypadají tak hezky jako ve skutečnosti.

I když podle jízdního řádu mají být zastávky dost krátké a měli jsme zpoždění, vždy se našlo dost času vyběhnout ven, udělat pár fotek, koupit čaj, sušenky nebo jiné věci. A pokud se člověku nechtělo ven, někdy si mohl nakoupit přímo z okénka. Když vlak zatroubí, je potřeba ukončit nákup a nastoupit, protože vlak se chvíli po prvním zatroubení rozjede. Naskakování do jedoucího vlaku je zde národním sportem. Prostě vyloženě pohoda. Jen se člověk musí smířit s tím, že samotný vlak je pohodlím někde tak na úrovní starých českých motoráčků a s batohy tu už nezbude moc místa.

Přestože cesta trvá hodně dlouho a může se tak na první pohled vléct (šest hodin v nepohodlném vlaku není nic, co by na první pohled znělo lákavě), tento pocit jsem zažil až asi na poslední půlhodině cesty. Už to přeci jen bylo o hodinu více než slibovaných pět hodin, mlha houstla a nebylo toho zrovna moc vidět (sluneční paprsky prosvítající přes mlhu ale nevypadaly zle).

Samotná Shimla má pěkné nádraží (na indické poměry dost čisté) a poprvé v Indii zažijete docela klid. Žádné stovky taxíků a miliony lidí, kteří vám budou něco nabízet. Jen ty kopce. Ať jdete kamkoli, město je v kopci a tedy buď jde člověk sešupem dolů nebo se štrachá někam nahoru. V docela příjemných teplotách, které byly o dobrých 15 stupňů nižší než v předchozích dnech (tzn. lehce přes 20 stupňů), se ty kopce daly docela dobře snést.

Stále tu však byla hodně hustá mlha, takže z někdejších výhledů, které jsme viděli po trase, najednou nic nebylo a byli jsme rádi, když jsme viděli alespoň stromy pod námi. Jako všude v Indii, i zde je velký problém najít hotel, který si člověk objedná. Mapa (a posléze pro kontrolu i GPS) nás zavedla k části města s mnoha domy, které jsou ale rozesety tak, že v nich vůbec nic nenajdete. Ulice vypadá asi tak, že jdete po chodníčku, pak vylezete 15 schodů nahoru, jdete 20 metrů, sejdete 10 schodů dolů a pořád dokola. Nikdy nevíte, zda už nejste náhodou u někoho na dvorku. Naprosto žádný systém.

Hotel se nám nakonec podařilo najít, byl pěkně zastrčený v malé uličce. A opět typická Indie. Zatímco před hotelem nepořádek, vevnitř poměrně slušná úroveň. Dali jsme si nějaká indická jídla (podle toho, v jakém stavu měl kdo žaludek, se to doplnilo adekvátním množstvím léků), např. omeletu, případně panír. Následovala sprcha a vytoužený spánek po celodenním cestování. Přestože se vlastně celý den zabil cestou, už samotný vlak Kalka-Shimla je dost pěkný zážitek, takže vám to určitě nebude připadat jako ztracený čas.