Cestování po Indii a Nepálu: Lotosový chrám, Akšardham

Z horské Shimly jsme se tedy dostali do Kalky, kde jsme přestoupili na vlak do Dillí. Dokonce jsme se v něm i rozumně vyspali, neboť to pro tentokrát byla vyšší třída lůžkových vozů. Vlak jedoucí z Kalky nicméně přijel na staré nádraží v Dillí, které jsme neznali. Naše cesta do hotelu tak zabrala trochu více, než jsme původně předpokládali. Naštěstí to ale nebylo až o tolik dál než z nádraží, do kterého jsme si bláhově mysleli, že přijedeme.

I přes naléhání rikšáků jsme to přes město vzali pěšky. Vzdušnou čarou to byly necelé dva kilometry, ve skutečnosti lehce přes tři, což se i s krosnou dá zvládnout, byť v tom horku to není zas až taková sranda. Po klidné Shimle, kterou jsme si díky tichu krásně užili, jsme se tak vrátili do toho největšího shonu, všude hluk, rámus, spousta lidi, obchody, tuk-tuky, zápach.

Najít náš hotel byl opět trošku oříšek, ale podle mapy jsme alespoň rychle našli správnou ulici a pak už jen bylo potřeba najít správnou postranní uličku. V záplavě tabulí to opět nebylo úplně jednoduché, obzvlášť když člověk neví, kde to má zhruba hledat (udávané informace o přesné poloze hotelů jsou často velmi nepřesné). Přesto to byl asi nejrychleji nalezený hotel ze všech, které jsme v Indii navštívili. Recepce vypadala dost luxusně, dokonce nám dali vybrat mezi levnějším a dražším pokojem, které jsme si mohli prohlédnout a i ten levnější, který jsme nakonec vzali, vypadal dost slušně.

Krosny jsme nechali v hotelu a vydali se objevovat dosud neobjevené pamětihodnosti Nového Dillí. Jako první byla na seznamu Červená pevnost (Lal-Qila, Red Fort). Byla právě v rekonstrukci, takže většina míst byla obehnána lešením, zábranami a dalšími překážkami, což mě zrovna moc nepotěšilo. Pevnost nechal postavit Shahjahan v roce 1639, dokončena byla roku 1648. V posledních desetiletích byla využívána indickou armádou, a to až do roku 2003. Od roku 2007 patří do seznamu památek UNESCO.

A jak už je v Indii naprosto normální, ještě před pevností si nás odchytil Ind, který nám neustále nabízel svezení, trh s kořením a jiné služby. I když jsme jej odmítli, tak to samozřejmě skončilo tím, že na nás teda počká, až se vrátíme. Jo, jasně! Znovu tu jsou typické indické ceny vstupného, tedy 10 rupií pro Indy a 150 pro cizince (dnes už 250).

V přepočtu na naše ale ani to není nikterak vysoká cena. Uvnitř je vidět pěknou mughalskou architekturu, byť rozhodně ne vše je udržované do dokonalosti, spíše naopak. Skoro vše se tu rozpadá. Je však vidět, že se na tom pracuje a některé budovy se právě opravovaly. No, uvidíme, jak to všecko dopadne, zatím by stačilo např. vyčistit jezírka. Některé vodní kanály jsou dnes naprosto bez vody, takže spíše jen člověk vidí zašlou slávu tohoto místa. Doufám ale, že rekonstrukce dál úspěšně poběží, protože potenciál tohoto místa je dost velký.

Den, kdy jsme tu byli, bylo zrovna neskutečné horko. Takže ačkoli byl klid od dotěrných průvodců (ti byli jen venku, ale ne vevnitř), trpěli jsme zase na neskutečně vysoké teploty. Což znamená hodně přes 40 °C. Po prohlídce paláců a zahrad jsme tak nakonec docela rychle skončili ve stínu a pozorovali raději zdejší veverky. A ano, měli jsme pořádnou žízeň.

V tom vedru se opravdu moc nedalo pokračovat, takže jsme nakonec raději vylezli ven a mezi milionem lidí jsme samozřejmě museli narazit na našeho Inda. Toho, který nám slíbil trh s kořením, který jsme ani nechtěli vidět. Přesto šel pořád s námi a nedal pokoj, pořád koření, koření, koření. Protože jsme měli hlad a žízeň, chtěli jsem se konečně najíst a blízký mekáč se zdál jako nejrychlejší varianta, jak se Inda na chvilku zbavit a ještě se i "najíst". No, Ind přesto nepolevil a slíbil, že na nás počká další hodinu a pak nám ukáže trh s kořením a odveze nás do hotelu. No tak jo, co s ním. Vešli jsme do vychlazeného prostoru, najedli jsme se a jen pozorovali, jak Ind neustále čeká přede dveřmi. Ne, toho se prostě zbavit nedá.

Trh s kořením jsme tedy zdárně viděli, ale vzhledem k tomu, jakou reklamu mu dělal, jsme ho proletěli jak z rychlíku. Poté nás zatáhl do postranních uliček, což začalo být dost podezřelé. Součástí prohlídky byl další zvláštní kostel či co bylo, kam se šlo přes nějakou tajemnou ulici a mohli jsme jít jenom po jednom. Tomáš šel první a když bylo jasné, že ze svezení opravdu nic nebude, rozhodli jsme se všechno definitivně ukončit a vypadnout. Tomášova prohlídka trvala opravdu dlouho a už jsme nechtěli ztrácet čas. Indovi jsme dali třetinu slíbené částky (50 rupií) za trh s kořením a vypadli. Nevypadal nadšeně, ale co měl dělat. Říkal, že nás odveze? Říkal. Odvezl nás? Ne. Byli jsme dost rádi, když jsme vypadli a že se nám nic nestalo, tohle mohlo vypadat dost nebezpečně. Na toto si člověk musí dávat pozor.

Bohužel k naší smůle nás zastihla pěkná bouřka, která vyšroubovala ceny dopravy na dvojnásobek. Dodávka do hotelu za 500 rupií, tuk-tuk za 250. Na chvíli jsme se schovali v bance jako spousta jiných (a nikdo nás nevyhodil) a až déšť aspoň trochu ustal, byli jsme schopni usmlouvat cenu alespoň na 200 rupií. No, i přesto jsme do hotelu přijeli pořádně mokří (hlavně teda já, byl jsem na nekryté boční straně tuk-tuku). Rikšák chtěl 250 rupií za to, že jsme jeli v dešti, ale nedali jsme se. Dohodli jsme dvě stě, tak jsme mu dali dvě stě a bylo. Indové jsou v tomto dost vynalézaví, ale když se něco usmlouvá, tak to nakonec akceptují a uznají, že nemají nárok a že jejich pokus obrat nás o více peněz byl neúspěšný.

Na večer jsme měli dohodnutou schůzku s Čechy, které jsme potkali v Amritsaru, takže šup vzít suché věci a na metro. Jenže to není tak jednoduché. Aby člověk získal lístek na metro, musí si vystát pořádnou frontu. No, lépe řečeno spíše jde o nesourodý a neorganizovaný chumel lidí před okénky a vaším cílem je dostat se nějakým způsobem k jednomu z nich. U toho krajního se alespoň trochu vytvářelo něco, co velmi vzdáleně připomínalo frontu, takže jsme to zvládli za poměrně slušný čas několika minut, našli správnou linku a odjeli. V cílové stanici jsme se potkali s prvním Čechem a vyrazili směrem k Hauz Khas, což je taková zvláštní směsice parku s jezírkem, historických budov, konzulátů i barů a restaurací. Část s parkem už zavírali, takže jsme skoro nic nevyfotili a jen to opravdu zběžně prolétli.

Tudíž na pivu jsme skončili mnohem rychleji, než jsme mysleli. Připojila se k nám ještě Češka z Amritsaru a zapadli jsme do "nepálské" restaurace. Dal jsem si tam jemně pálivé sadeko, pár místních piv a všichni jsme zažili pěkný trapas při placení. Adam odpoledne vybíral peníze na zaplacení, jenže peníze zapomněl v hotelu a s nimi i kartu. Takže ten, kdo měl toho dne platit, neměl u sebe naprosto nic. My s Tomášem jsme v bankovkách tolik neměli a kartu Mastercard platební terminál nebral (na to pozor, v Indii je obecně Visa spolehlivější, takže máte-li na výběr mezi kartami, rozhodně berte Visu). Nakonec jsme se tak částečně složili s našimi českými přáteli, uřízli si pěknou ostudu a peníze chvíli poté vybrali v bankomatu, kde už to nebyl problém.