Cestování po Indii a Nepálu: Amritsar a Zlatý chrám

Po rychlé návštěvě Jaipuru, o které jsme si povídali v minulém díle, jsme k večeru sedli na vlak, který mířil do Amritsaru. Vzdálenost 873 kilometrů a jak se dívám na letošní ceny vlaků, i s rezervací to v třídě Sleeper vychází na 425 INR, tedy nějakých 145 Kč. Samozřejmě se dá jet i klimatizovanými vozy, kde jsou ceny násobně vyšší, vždyť třetí třída za něco přes 1000 rupií a druhá třída dokonce přes 1500 rupií. Asi je vám jasné, že Sleeper je ještě horší než třetí třída. V podstatě tu jsou dvě rovné modré lavice velmi podobné tomu, co je v naších starých motoráčcích. "Opěradlo" spodní řady se pak na noc odklopí směrem nahoru, seshora zajistí a máte tak tři desky nad sebou. A na tomhle se spí. I když se to zdá být docela nemožné, dá se to.

Jak už bylo řečeno v článku o dopravě, je dobré se skamarádit s indickými spolucestujícími. V našem případě to byl hlouček kluků o něco mladších než my. Zatímco dosud s angličtinou nebyly nějak velké problémy, zde nás překvapilo, že takto mladí lidé mají s tímto jazykem dost potíže a spíše jsme hovořili s jedním, který to pak tlumočil ostatním. Ostatní se občas také trochu snažili, ale nějak moc jim to nešlo. Nakonec tak cesta byla docela příjemná, člověk se občas dozvěděl nové věci (pokud na to stačila omezená anglická slovní zásoba Indů) a zažil si cestování v nižších třídách vlaků, kde je to trochu o něčem jiném než u nás. I když komfort cestování se oproti těm motoráčkům zas tak moc nelišil. Bylo to spíše v tom, že tahle cesta měla trvat 18,5 hodiny.

Kolem jedenácté večer jsme my i naši indičtí přátelé ulehli. I když jsme měli místenky, samozřejmě se opět ukázala jejich pohostinnost a dávali nám na výběr místa podle našich přání. Tedy zda chceme spát dole, uprostřed nebo nahoře. Nechali jsme si naše místa, já vzal místo uprostřed a snažil se na té nepříliš měkké desce usnout. No, nějak extra jsem se nevyspal, co vám budu povídat, ale čekal jsem to horší. Ono usínání je hodně zajímavé. Okna jsou beze skla, takže jimi profukuje, slyšíte všechny ruchy, které jsou navíc dost zvláštní a netypické. Na nádražích vlak většinou stojí dost dlouho, přestože nemá mít podle jízdního řádu až takové přestávky. Takže uprostřed noci se jen probudíte, někdy jedete, jindy je celkem ticho, vlak stojí, v dálce se občas ozve nějaký hlas, někdy se naopak nočním nádraží rozléhá řev a to trvá i podezřele dlouho.

Hodně veselá byla i trasa vlaku. Když jsme v osm ráno dojeli do Ferozepuru, zbývalo nám do Amritsaru pouhých 80 km vzdušnou čarou. Jízdní řád ale říkal, že v cíli budeme až před třetí odpoledne. Kde se teda ten vlak bude flákat skoro sedm hodin? Vtip je v tom, že do Amritsaru nevede přímá trať a musí se jet oklikou přes Ludhianu. To znamená, že o půl dvanácté, tedy za více než tři hodiny od výjezdu z Ferozepuru, jsme 80km vzdálenost "zkrátili" na 120 km. Ano, vlak jede do cíle tak, že jede několik hodin od něj. Teprve o půl druhé odpoledne jsme se znovu dostali na vzdálenost 80 kilometrů, tedy tak daleko, jak jsme byli už v osm ráno.

Samozřejmostí jsou prodavači čaje, chipsů, a to jak vevnitř vlaku, tak i občas zvenku přes okýnko. Pokud náhodou už nikdo nejde, člověk má spoustu času zajít si na nádraží něco koupit. Na každém nástupišti je několik obchůdků a vlak vždy zatroubí chvíli předtím, než se chce rozjet. Dost času na zaplacení a naskočení do vlaku zpět. Bohužel nechybí ani žebráci a žebračky, které na vás budou koulet oči a některé zajdou i mnohem dál. Takže ruka na stehně a dokonce i posléze v rozkroku jim při přesvědčování nejsou cizí. Trvalo nám dost dlouho, než jsme se některých z nich zbavili.

Zhruba ve tři odpoledne jsme po skoro celodenní jízdě konečně vystoupili v Amritsaru, městě, které je velmi blízko k pákistánským hranicím. Tentokrát se na nás slétli zase taxikáři a rikšáci. V tomto případě jsme za přiměřenou cenu sehnali taxi dodávku. Legrace začala už při nastupování, kdy nám někdo hodil do auta nějaké šátky a hned za ně chtěl také zaplatit. Poslali jsme je víte kam a šátky jim samozřejmě vrátili. Taxikář samozřejmě opět nabízel "svůj" hotel, a tak jsme si rozhodně ne poprvé ani naposled zopakovali to, že už hotel máme rezervovaný a zaplacený. Protože do naší části Amritsaru je zakázán vjezd taxíkům, vyhodil nás asi půl kilometru před cílem a opět se na nás slétli rikšáci. Hotel jsme si chtěli najít sami, už neměl být daleko.

Problém byl ale v tom, že GPS souřadnice hotelu byla naprosto mimo (dobrého půl kilometru vedle) a my ho opravdu za nic na světě nemohli najít. Nikde žádná tabule a nebylo ani divu. Hotelů je tu hodně a když jste o několik ulic vedle, je logické, že člověk žádnou tabuli neuvidí. Rikšáci samozřejmě znají (a chtějí znát) jen své domluvené hotely, když tu jsme konečně narazili na takového, který náš hotel znal. No, pravdou je, že úplně tak neznal, jen ten jeho hotel měl velmi podobný název. Další nám pořád nabízel svezení a když jsme jej odmítli, stejně to pochopil jako "tak příště už určitě". Nakonec jsme přeci jen v tomto podobně nazvaném hotelu zjistili, kde je ten náš a po dlouhém bloudění městem ho konečně našli.

Místo pěkné, pokoj ale vymražený až hrůza (takže první noc jsme spali pod dekou, druhou noc jsme už konečně přišli na to, kde se vypíná klima). Později odpoledne jsme si už udělali jen kratší procházku po městě a navštívili památník masakru Jallianwala Bagh. V roce 1919 se tu konala demonstrace, při které armáda postřílela několik set lidí, některé údaje hovoří dokonce o více než 1000 mrtvých. No, najít je to taky kumšt, neboť všude rozpadlé baráky, úzké uličky a mapa ukazovala na místo, kam se prostě nešlo dostat. Až když jsme to obešli úplně celé, našli jsme úzkou uličku, kterou se sem vcházelo. Najednou zase úplně jiný svět, jak to dokáže jen Indie.

Zatímco před hradbami domů neuvěřitelný ruch, hluk, úzké uličky, zchátralé domy, rozbité zdi, najednou všude čisto, uprostřed špinavé a hlučné čtvrti města relativně klid. Sice tu byla kvanta turistů, ale vše upraveno a nikdo by neřekl, že jen pár desítek metrů od vás je klasická bída Indie. Odlovili jsme si jednu kešku, nafotili pár fotek a přečetli si o historii masakru.

Pomalu se stmívalo a člověku přece jen vyhládne. Jali jsme se tedy hledat něco k jídlu, tentokrát byla řada na "mekáči". Rikšák z odpoledne si nás nějakým zázrakem vyhmátl (když někdo v Indii řekne, že na vás teda počká nebo že se určitě potkáte příště a sveze vás, tak si buďte jisti, že se mu to povede) a my mu teda udělali radost. Chudák měl na svém kole co dělat, přeci jen tři lidi nejsou až tak malá zátěž a museli jsme i jednou vystoupit, protože na překonání terénu už neměl sílu.

I když na nás chtěl počkat, podle předchozích zkušeností jsme jej raději poslali pryč. Museli bychom už teď domluvit cenu, navíc bylo vidět, že s námi měl docela dost práce, tak jsme ho nechtěli trápit. Skončili jsme v obchodním domě, za který bychom se nestyděli ani u nás, opravdu jiný svět. Všude bída a najednou prosklený obchoďák s eskalátory, čistý a dokonce s ochrankou. Prostě typická Indie, tady nic nemá řád, tu se míchá všechno se vším.

Cestou zpět jsme si už vzali taxík, a protože taxikáři už končila šichta a k našemu hotelu stejně nemohl, vysadil nás někde na svém stanovišti kdovíkde to vlastně bylo. Ano, bylo to vcelku blízko hotelu, přesto pěkná "díra". V noci jsme si to tak museli šlapat městem, které prostě nespí. Ruch byl skoro stejný jako ve dne, ne-li větší. V pokoji jsme si dali sprchu a nějak přežili mrazivou noc s klimatizací (jestli totiž člověk v Indii něco chytí, tak je to překvapivě spíše nachlazení).