Cestování po Indii a Nepálu: Fatehpur Sikrí a Jaipur

Po prvním dnu v Indii jsme byli plní zážitků, který jsme probrali v minulém díle ale bylo třeba se jít pořádně vyspat, což se ale moc nedařilo. Důvod byl jednoduchý. Ráno jsme totiž vstávali už kolem páté, takže po třech dnech cestování a téměř bez spánku, jsme spali s bídou něco málo přes 6 hodin. A to nebylo mnoho.

Stihli se ještě v ranním šeru naposledy kouknout ze střechy hostelu na Taj Mahal a uvidět rozpadlé domy pod námi. Stále jsem se nepřestával divit, jak rozbité tu všechno je. Na druhou stranu nutno říci, že po prvotním šoku, kdy jsem si říkal "Teď je po nás, tohle nepřežijeme, tu nás zabijou", se postupně vše začalo měnit. V českých podmínkách by člověk na podobně vypadajících místech byl čtyřicetkrát okraden a pětkrát mrtvý, v Indii se velmi brzy začne cítit docela v pohodě.

Zhruba 40 kilometrů od Agry je Fatehpur Sikrí. Jde o město, které okolo roku 1570 (některé zdroje říkají 1569, některé 1571) nechal postavit panovník Akbar. Ten mimo jiné nechal postavit svou vlastní tzv. Akbarovu hrobku nebo Červenou pevnost v Agře. Dostavěno bylo v roce 1573, ale jako hlavní město sloužilo jen lehce přes 10 let, neboť už v roce 1585 se hlavní sídlo přesunulo do Lahore. Jedná se o zachovalou památku mughalské architektury, která byla připsána na seznam památek UNESCO v roce 1986, tedy jen tři roky po Taj Mahalu a Agra Fort (Červené pevnosti v Agře).

Na parkovišti dole jsme nechali auto, opět naložené našimi bágly. Ani jsme nevystoupili z auta a už byl k dispozici tuk-tuk, který nám nabídnul cestu směrem nahoru k areálu pevnosti. Lehce jsme začali trénovat smlouvání cen, a když jsme to srazili o 50 rupií, byli jsme šťastni. I tak jsme pochopitelně zaplatili násobky toho, nač by se to dalo usmlouvat, kdybychom byli více zkušení. Nahoře jsou dvě pamětihodnosti, jako první jsme si vzali pevnost (Fatehpur Sikri Fort). Opět se na nás slétli průvodci, které jsme vytrvale odmítali. Zaplatili jsme vstupné, které bylo opět pro cizince mnohonásobné ve srovnání s tím, co platil náš průvodce z couchsurfingu (pro nás necelých 500 rupií). Vevnitř v areálu ale čekal další průvodce, kterému jsme už ale neodolali. Aspoň se nám podařilo usmlouvat ho na lepší cenu, 150 rupií.

Nejprve pevnost nevypadala nějak úžasně, ale jak jsme se dostali k zadní části pevnosti a zejména k bazénku, místo dostalo mnohem větší kouzlo. Vzhledem k brzké ranní době zde ani nebylo mnoho lidí, a tak se tu člověk vyblbnul i po fotografické stránce, skoro nikdo nepřekážel. Všude je zvláštní načervenalá barva, takové stavby v Evropě věru nemáme. Parky jsou tu většinou úhledně upraveny, takže spokojenost.

O dost horší je to ale v druhé části, která začíná branou Buland Darwaza postavenou v roce 1601 už nám velmi dobře známým Akbarem na oslavu vítězství v Gujaratu. Už na cestě tam se na nás nalepila desítka prodavačů včetně malých dětí. A ty jsou nejotravnější. Prodejci jsou zde opravdu neskutečně otravní a toto bylo skutečně místo, kde se nedali odbýt. Prostě nedali. Nejhorší je, když to zakončí tím, že na vás počkají, až půjdete zpět. Není šance jim utéct. Jednoho takového dospěláka jsem chytnul hned na začátku, ale pak dal pokoj, že si to mám vevnitř rozmyslet a počká. Marně jsem doufal, že si mě na cestě zpět nevšimne. Všimnul. Aby toho nebylo málo, přichomejtnul se ještě malý klučina a ten byl vyloženě jak pijavice.

Toho jsem se prostě nezbavil. Pořád nabízel pohlednice a další ptákovinky, jenže já s nejdrobnější indickou bankovkou v podobě pětistovky opravdu nechtěl dávat v přepočtu 160 českých korun za pohlednici. Klučina se držel jako klíště, před každým schodem mě varoval "Watch your step" a nedal ani chvilku pokoj. Zkoušel to i slzami, ale drobné jsem prostě neměl (a to byl dlouhodobý problém - jak člověk získal nějaké drobné, rychle je zas utratil za tuk-tuk a podobně). Je to opravdu krásné místo, ale neužil jsem si ho ani trošičku.

Docela jsem byl rád, když jsme odtud vypadli, jenže to už si nás zase odchytil ten, který nám sliboval, že na nás počká, až se vrátíme. Obchodník to byl ale vskutku dobrý. Nabízel náhrdelník za pouhých 20 rupií. Když jsem jej odbyl tím, že mám jen 500rupiovou bankovku, řekl "Nevadí, to je v pořádku, tak jen těch 500 rupií". Synek ví, jak na to. Ale ani tento nic neprodal. Kdyby měl člověk vždy koupit něco, když mu nabízí, nikdy by se nedoplatil a hlavně by to neunesl.

Zaklapnutí dveří auta bylo po těchto zkušenostech doslova rajský zvuk. Nikde předtím ani potom nebyli prodavači tak otravní, aby se to s nimi takřka nedalo vydržet. Vyrazili jsme směrem k Jaipuru (Džajpur), které je hlavním městem Rádžastánu (Rajasthan). Z Fatehpur Sikrí je to lehce přes 200 kilometrů, teda vcelku dlouhá štreka. Opět jsme využili placených dálnic a párkrát zase trochu natankovali.

Cestou jsme se také zastavili na jídlo. Vyzkoušeli jsme nový typ place a zajímavý hodně kyselý mléčný nápoj (jméno si opravdu nepamatuji). Kluci jej po prvním doušku dále vůbec nechtěli riskovat, já měl trochu více odvahy, ale stejně zbyly snad tři čtvrtiny objemu hrníčku. Nebylo to sice moc dobré, ale údajně to mělo být velmi zdravé. Musím přiznat, že mi to rozhodně nic negativního nepřineslo. Zažívací potíže se mi vyhýbaly hodně dlouho. Místo dvou kusů žvýkaček jako z reklamy na orbitky pak Indové používají cukr a lékořici. Smíchá se to dohromady, přežvýká mezi zuby a tak rychle člověk nedostane čistý dech snad po ničem. Naprostá paráda.