Cestování po Indii a Nepálu: Nové Dillí, Agra a Taj Mahal

V minulých dílech jsme si povídali o přípravách na cestu do Indie a Nepálu, hovořili jsme také o tom, jak se v této zemi chovat a přidali pár tipů ohledně očkování, stravování, ubytování i dopravy. Dnes začínáme s cestopisným povídáním. Ve zkratce se ale nejprve vrátíme k počátkům našeho putování. Rád cestuji, a tak jsem se i přes velké obavy přidal ke kamarádovi Adamovi, spolužákovi z gymnázia, na cestu do těchto dvou zemí. Přidal se i Tomáš, což je naopak spolužák z univerzity. Dva týdny v Indii a Nepálu, letenky za necelých 13+5 tisíc, to vůbec neznělo špatně.

Co se týče fotografického vybavení, uvažoval jsem o nějakém pohotovostním kompaktu, nakonec ale tuto úlohu převzal jen mobilní telefon Samsung Galaxy S III mini. Velkým fotoaparátem byl Samsung NX11 se třemi objektivy 18-55mm F3,5-5,6 OIS, 50-200mm F4-5,6 ED OIS a pancake 30mm F2. Protože jsem ale neměl velký fotoaparát vždy po ruce (občas byl v batohu) a mobil nefotí zrovna úžasně, nemám ani zdaleka tolik fotografií, kolik bych chtěl. Příště už bez doplňkového kompaktu nejedu a problém pohotovostního kompaktu jsem nedávno vyřešil :-)

Jak jsem již hovořil v díle o dopravě, k letu jsme zvolili ruské aerolinky Aeroflot, které létají překvapivě levně, přitom s nadprůměrnými službami. V Moskvě jsmě měli sotva dvě hodinky na přestup a pak už jen směr Nové Dillí, kam jsme přiletěli někdy kolem šesté ráno.

Zde jsme se před letištěm měli setkat s naším průvodcem, kterého Tomáš domluvil přes couchsurfing. Vylezli jsme tedy před letiště a nastal první šok (jako že jich za celý výlet bylo). Brutální vedro, brutální vlhkost a brutální smrad. Indie má skutečně zvláštní zápach. Bylo takové teplo, že člověk byl okamžitě celý zpocený, aniž by se vůbec pohnul. A kolem stovky Indů. Hned se na nás sesypali taxikáři a nabízeli nám odvoz, což jsme samozřejmě odmítli a čekali na našeho průvodce, Virendera. No, co vám budu povídat, dával si na čas. My zatím odmítli už padesátého taxikáře a náš indický zachránce pořád nikde. Až po více než půl hodině se konečně ozval telefon, dostali jsme číslo registrační značky a vydali se hledat auto na parkovišti před letištěm.

Našli jsme něco, co jsme nečekali. Maličké stříbrné Suzuki Wagon R+. Lehký závan paniky... kam jako dáme naše bágly? Do kufru se nevešlo nic, všechny tři krosny jsme tak dali nad sebe dozadu na sedadlo doprostřed a vytvořili neprostupnou hradbu mezi oběma zadními pasažéry. Auto bylo naštěstí vybaveno klimatizací, takže po půlhodinovém stání venku ve zhruba čtyřiceti stupních jsme se konečně zase trochu zchladili. Vyjeli jsme na vlakové nádraží si zakoupit všechny lístky pro cestování po Indii, neboť později by už nemuselo být volné místo a všichni víme minimálně z obrázků, jak přeplněné umí být indické vlaky. Nakonec se ukázalo, že takto kritická situace panuje u východů, ale nikoli už tak výrazně uprostřed vagónů.

Už cesta na nádraží byla zajímavá. Indové obecně zajímavě řídí auta, to je na docela dlouhou diskuzi. O nepoužívání zrcátek jsme mluvili už v předchozím díle. Ta jsou z části "uhni" a z části "pozor vpravo/vlevo, jedu!". Za další, jediný použitelný převod převodovky je pětka (nebo prostě ten nejvyšší). Je neuvěřitelné, s jak nízkými otáčkami dokážou Indové jezdit. Maličké autíčko jako Suzuki, malý atmosférický benzinový motor, zapnutá klimatizace, naložený až po střechu a i ve městě při velmi nízkých rychlostech se ručička otáčkoměru sotva odlepí od jedničky. Chudák auto. A ještě jedna zajímavá věc tu je. Kdo si myslí, že naftové motory jsou jen výsadou Evropy, měl by se stavit do Indie. Nafta tu letí snad ještě více než v Evropě. A to si opravdu nedělám legraci.

V Novém Dillí (indicky vyslovováno "deli"), hlavním městě Indie, jsem čekal trochu vyšší úroveň. Přeci jen jde Indie poslední dobou hodně nahoru, ale mrakodrapy a jiné moderní budovy jsem tu hledal těžko. I hlavní město je ve velké části jen a jen bída. Lidé pospávají po ulici, rikšáci v rikšách. Až se probudí, šlápnou do pedálů a jde se pracovat. Všude pobíhají psi a občas se sem tam mihne nějaká ta kráva. Kancelář na vlakovém nádraží byla brzy ráno zavřená, a tak jsme si před cestou do Agry udělali menší neplánovaný výlet po Novém Dillí.

Virender nás na otočku vzal k India Gate, obrovskému 42 metrů vysokému monumentu. Má připomínat smrt zhruba 70-80 tisíc indických vojáků, kteří zahynuli v bojích pro britskou armádu v 1. světové válce. Na památníku je pak napsáno přes 13 tisíc jmen. Jen škoda, že nebylo trochu lepší počasí a ráno bylo docela mlhavo. Navíc jsme se nechtěli moc vzdalovat od auta, které bylo plné našich věcí, potloukali se kolem něj divné existence a psi si ustlali přímo pod autem. Vzali jsme tak zavděk pár rychlým snímkům v protisvětle a vyrazili zpět na nádraží.

Kancelář pro prodej lístků už byla konečně otevřená. Obdrželi jsme několik lejster a jali se vyplňovat údaje. Chvílemi jsem si připadal, že se snažím přihlásit auto a ne zakoupit normální lístky na vlak. Nakonec se to po dlouhém vyplňování podařilo a získali jsme všechny lístky na vlaky, které jsme potřebovali. Mohli jsme se tedy konečně vydat na cestu po Indii. Virender zapřáhl svůj stříbrný mikrokočár, zapnul klimatizaci a vyrazili jsme na dálnici směrem do Agry, místa, kde je Taj Mahal. Toto město leží ve státě Uttarpradéš (Uttar Pradesh).

Cestou jsme viděli spoustu bídy, rozpadlých domů i tradiční indickou dopravu. Stovky lidí na motorkách v takovém obsazení, nad kterým až občas zůstával rozum stát. Čtyřčlenná rodina na jedné motorce není žádnou výjimkou. Po dálnici jsme konečně zvýšili cestovní tempo, ručička otáčkoměru malého suzuki konečně olízla i dvojku a stoupala vzhůru. Občas se platilo mýtné, občas jsme našemu průvodci zaplatili za benzin (resp. za plyn), a přestože si podle našeho názoru bral o něco více, než byly skutečné náklady, i tak to vyšlo až nechutně levně.

Ostatně měli jsme mu být za co vděční. Postupně jsme se dozvídali, jak se v Indii chovat, co dělat a co naopak ne. Cestou nás pozval na indické plněné zeleninové placky a masala čaj, který jsme si hodně oblíbili, nicméně ve většině případů jsme se spíše pohybovali na hranici bdění a spánku. Byli jsme po cestě opravdu unavení.. Indické dálnice jsou ještě vtipnější než naše D1, alespoň teda co se týče trasy Nové Dillí - Agra. Jsou zde podchody pro zvířata, ale nikdo se nějak neobtěžoval se aspoň trochu snažit zarovnat asfalt nad podchodem. Ten je tak všechno, jen ne v jedné rovině s okolní cestou, takže když ve stokilometrové rychlosti najednou vyskočíte s celým autem do vzduchu jak v závodech rally, není to nic příjemného. A že některé ty rány byly skutečně dost tvrdé.